2. rok na volné noze – furt dřina!

Ten čas fakt letí. Sotva jsem si utřel freelancerské mlíko z brady, už abych si do notebooku vyřezával druhou čárku. Stálo to ale za to – v hodnocení „nejlepší a nejkrásnější rok mého života“ trumfnul 2013 svého předchůdce s přehledem :-)

Cesta ale nebyla ani tentokrát snadná a chtěl bych se podělit o pár zkušeností, které jsem po cestě utrpěl.

Ten zlej kluk

Od začátku podnikání jsem jako markeťák paradoxně moc nepřemýšlel o tom, jak postavit svou osobní značku. Jednoduše jsem se rozhodl být sám sebou – upřímný, přímočarý a místy možná trochu asociální slon v porcelánu prodírající se mírně šikmo proti proudu.

Zpočátku mi tvář toho „zlého všudypřítomného kluka“ fungovala skvěle. Pustil jsem se s vervou do všech tabu, zkostnatělých praktik a hajzlíků v oboru. Čouhal jsem z každého rohu, všude jsem přispěchal se svým názorem, pokud možno odpovídajícně řízným. Moje „hejtovací“ články, statusy a tweety sbíraly hodně pozornosti. Efekt povědomí na sebe dlouho nenechal čekat ani v nových zakázkách.

Bohužel, tahle image se brzo začala přejídat. Byl už jsem vidět a slyšet až moc a víceméně v kritickém tónu. Některé dveře se mi díky tomu zavřely. Ne vždy už jsem měl radost z toho, že jsem tolik znám a v jakém kontextu. A takové to „hele zvolni, vole“ jsem si vyslechl i od lidí, u kterých mne to právem mrzelo.

Poučení: Hlasitá a konfliktní image funguje na známost značky jako raketový pohon. V dlouhém období má ale dvousečný dopad na vnímání značky. Ač je mi prořízlá huba vlastní a za spoustou „hejtů“ si dodnes pevně stojím, chce to všeho s mírou.

Zakázková dieta

Mám to štěstí, že o zakázky nebyla nouze. Nejprve jsem měl obrovskou radost z toho, že je pořád více práce, mohl jsem si dokonce dovolit zdražit. Bohužel jsem ale trochu propásnul čas naučit se taky říkat ne. Odkýval jsem některé „kšefty“ v oborech, ke kterým jsem neměl buď žádný nebo ne zrovna dobrý vztah. Spolupracoval jsem s pár lidmi, z jejichž přístupu od počátku cítit nějaký háček a já nad ním mávnul rukou s tím že „složenky se neptaj“.

Ale co hlavně, bral jsem si práce jednoduše až moc. Přišlo mi, že darované poptávce se na zuby nekouká. Co když bude příští měsíc slabší? Nemůžu přece odmítat klienty. Ze svobodného pružného podnikání se plíživě stal klasický pracovní den, pak pracovní víkendy, pak pár odložených termínů a pak na pár týdnů jedna velká šňůra nestíhačky a stresu. Skluz se taky projevil na usnutí blogu, stohu nepřečtených knížek, řadě vynechaných setkání a konferencí.

Zjistil jsem, že „práce jen pro peníze“ mi zkrátka nefunguje. Pokud mne klientův projekt nebaví, pokud chemie nefunguje pak je fuk, jaký rozpočet řešíme. Všechno mi trvá násobně déle, do práce se leckdy musím nutit. Stejný efekt má práce pod tlakem, kdy člověk neví, kam dřív skočit. Kombinace „nebaví“ a „nestíhám“ je ale vražedná.

Poučení: Naučil jsem se říkat ne a klienty si vybírat stejně pečlivě, jako oni mně. Nastavil jsem si limit fakturovatelných hodin, které jsem ochoten odpracovat a poptávky „nad limit“ předávám na různé kolegy v oboru. Držím si také větší časovou rezervu. Sebelepší odměna nestojí za to, aby se z podnikání stal upocený vopruz.

Provize kurví kšeft

Během prvního roku jsem se seznámil s řadou partnerů, kteří mi za provizi „posouvali“ zakázky nebo naopak já jim. Zpočátku mi to připadalo normální, konečně v oboru to dělá kdekdo. Přišlo mi to jako oboustranně fér kšeft. Dodnes mne firmy oslovují s tím, že by potřebovaly u svého klienta pomoci se SEO a provizi z mé strany vyžadují automaticky nejpozději ve třetí větě.

Eurofii z „dobře namazeného byznys soukolí“ vystřídala kocovina a uvědomění si, že provize ve finále vždycky někdo odskáče a bez výjimky na tom tratím hlavně já sám.

Zpravidla jsem byl bitý hlavně já – protože jsem zakázku nacenil „jako obvykle“ ale vyrobil ji fakticky pod cenou, abych se do provize vešel. Jenže motivovat se k zakázce pod cenou je o dost těžší, zvlášť pokud má člověk co dělat stíhat ty standardně odměněné. Přistihl jsem se, že takové práci nepřikládám plnou důležitost a sám si jí ve výsledku tolik nevážím. A pak se skvělé výsledky dosahují těžko.

Nebo je bitý klient, protože si připlatí tučnou prémii za to, že mu byl někdo doporučen. To jsem udělal jen jednou a díky bohu klient nebyl blbec a brzo se tvrdě ozval a požadoval vysvětlení. Hodnota výstupu se zkrátka plně nekryla s investicí. Díky bohu za tu facku, že jsem se zvládnul rychle probrat a uvědomit si, že tudy cesta nepovede.

Poučení: Provize kurví kšeft, vždycky. Dnes od nikoho všimné nežádám a odmítám ho dávat. Provizní partnerství jsem ukončil a dál doporučuju a chci být doporučován pro zásluhy, ne pro zisk. Spočetl jsem nahrubo, že mne to na zavřených dveřích stálo řádově nižší statisíce. I tak mi za to ale čistý štít stojí.

A co se povedlo?

Abych jen nehudroval, na pár věcí jsem ohromně pyšný a mám z nich radost:

• Doporučení nosí většinu mých zakázek a mnohdy přicházejí od lidí, které skoro neznám. Ohromně si té důvěry vážím!
• Začal jsem si vážit svého času a přestal jsem ho zbůhdarma rozdávat na potkání. Omezil jsem nezávazné schůzování, vypustil jsem prakticky všechny černé díry na čas (čtěte tendry a výběrka)
• Našetřil si rezervu zhruba 6 měsíčních výdajů v plné palbě – díky tomu se můžu mnohem svobodněji rozhodovat o tom, co dělat a co ne
• Začal jsem víc sportovat a lépe jíst a díky tomu lépe spím a víc si užívám každý den, ta přímá úměra mezi životosprávou a výkonností je neskutečná
• Dopřál jsem si kvalitu a přesedlal kompletně na produkty Apple. Ať si kdo chce cancá o hipsterství co chce, je to super a fakt mi to pomáhá pracovat lépe
• Stál jsem se svými úžasnými kamarády u zrodu Markeťákova :-)

Sám bych to neustál

Souboj s vlastní hamižností, ať už ve smyslu peněz či ega, byl náročný. Sám bych to tak svižně a bez větších šrámů nedal. Ostatně ani ty úspěchy bych si sám tak nevychnutal.

Připomněl jsem si, že freelancer zkrátka nevisí ve vzduchoprázdnu a dopředu ho ženou a na nohou ho drží rodina, přátelé i „nepřátelé“. Ačkoliv se mi ve finále dařilo nad očekávání skvěle, prošel jsem si za ten rok chvílemi, ve kterých jsem se motal v kruzích a nenacházel cesty ven. A za ručičku mne nikdo ven nevedl.

Za cenné facky, probíráky a upřímnou kritiku děkuji: svojí úžasné nekonečně trpělivé snoubence Péťe, svému podnikatelskému průvodci Martinovi, drsně upřímné Větrovce a všem rýpalům a kritikům, kdo mně nutili o věcech přemýšlet. Díky :-)

Závěr

Kolem a kolem jsem ohromně šťastný chlap. Na prahu 30ky mám to štěstí dělat pořád a naplno práci, kterou mám rád a vracet se večer k ženě, která si mne bude brát. Užívám si finanční svobodu a musím dělat o dost méně kompromisů, než kdysi. Slušně bydlím, chutně jím a zadek si vozím ve vytouženém FauVé.

Přes veškerou snahu jsem ale dostal lekci na stejné téma, jako loni, jen z jiného směru. Zase je to skromnosti, o pokoře a o znalosti vlastních limitů. V každém případě jsem si jako heslo druhého roku na volné noze zapamatoval „méně je mnohdy více„.

1.4.2014 napsal Lukáš Pítra