Kde (a jak) hledat šikovné markeťáky

Nabírat lidi jsem nikdy nechtěl. Mně totiž lidský zdroje obecně moc nejdou, jsem spíš system man než peoples man. Jenže co naplat, firmy se kterými pracuju nejčastěji buď HR vůbec nemají, anebo mají. ale to které tak nějak zvládá obchodníky, servisáky a lidi do expedice ale už moc ne ty odbornější profese. Takže mi nakonec nezbylo než se to trochu naučit a než jsem se nadál posháněl jsem za ty roky klientům desítky zaměstnanců a dodavatelů. Výběr z hroznů zkušeností jsem nedávno prezentoval na Reshoperu 2022 a shrnu ho i tady.

*text níže se týká shánění freelancerů, agentur i in-house lidí zároveň. I když se totiž úvazky a nuance liší, hlavní principy jsou stejné.

Není to vůbec (_._)

Moje první serioznější práce začínaly někde uprostřed minulé velké krize. Od toho se mi logicky formovaly i představy o tom jak shánění lidí funguje. Tedy že někdo mocný někam hodí inzerát, 50+ skvěle kvalifikovaných kandidátů co nemají co žrát doběhne na pohovor kde jako v Americkém ninja warriorovi zdolávají nejzáludnější překážky, výběr z hroznů vděčně se chvějícíma rukama přebírá pracovní smlouvu na dobu určitou s nástupním platem akorát na rohlik s vlašákem, pak naklušou ke strojům kde strpí pár měsíců šikany od mazáků a tvrdých přesčasů a pak, pak teprve můžou snít o tom, že je čeká progress.

S tím že celé je to protkáno nepsanými rituály – jakože existuje nějaký finální počet pozic (obchodník, marketingový specialista, it specialista, …) které jsou jasné všem kdo je hledají i všem kdo o sobě tvrdí, že jimi jsou. Takže stačí použít tohle kouzelné heslo a všichni si rozumí a nějak tuší co se od nich čeká za práci, když se domluví. Takhle nějak jsem sháněl a dostal svoje první 2 práce s nadnárodkách.

Jenže, doba se změnila.

Nábor začíná před náborem

První co jsem pochopil je důležitost přípravy. Ani bych nespočítal kolikrát do týmu někdo přišel, hezky namotivovaný a … hned se zasekl. Protože neměl podklady k práci, protože ti co měli přijít tak nepřišli (mu poradit, vysvětlit, říct), protože někdo z managementu nedostal informaci o nové spolupráci a nebyl s ní ok, protože prostě něco. Nadšení vyprchá rychle, v lepším případě zůstane kyselo kam sem to zas vlez proboha, v horším se brzo hledá znovu.

Co s tím: 

  • promyslete si předem dobře proč toho kterého člověka hledáte, jaký jeho práce bude mít vliv na strategické cíle projektu – myslím fakt konkrétně + jak to spočítáte že se vliv té práce dostavil.
  • Sepište si konkrétní problémy, milníky, KPI které by ten člověk měl vyřešit.
  • Sepište si, koho a co všechno k tomu bude asi potřebovat a jestli to máte vůbec k dispozici nebo jste ochotní to zaplatit. Sehnat si specialistu na implementaci ERP (v hodnotě běžně stovek tisíc) když máte rozpočet na software „tak ňák asi 50k“ je – no, ne moc chytrý.
  • Poptejte se po firmě lidí koho se nová spolupráce týká jestli k tomu mají co říct a jsou s tím ok. Možná zjistíte, že by se leccos dalo vyřešit jinak ve stávající sestavě.
  • Zkuste si namodelovat časový snímek běžného týdne / měsíce – zvlášť pokud jde o kreativní profesi typu správce kampaní, copywriter, programátor – zjistíte jestli je uvažovaný typ úvazku (HPP, DPP, hodinově, …) moc nebo málo

Znova vypíchnu to jak poznáme, že dělá práci skvěle. Když tohle nevíte, těžko nastavíte motivující systém odměňování, těžko si zdůvodníte vyšší investice do fakt dobrých lidí a nebo dost těžko poznáte že vám ve firmě hnijou mamlasové (ti se obzvlášť dobře maskujou za „dyť já ale furt mám hrozně práce, podívej na můj 2DO list“ a „výsledky by byly, jen kdyby mi to XY nekazilo„).  Pro mě osobně tohle bylo dlouho neintuitivní protože jsem jako profesionál co se musí umět ocenit předpokládal, že ostatní to řeší a umí taky a že sami přijdou s řešením férovým, transparentním a win-win pro všechny. Tak to se děje málo, že?

Úvaha nad hodnotou práce pro firmu vám taky usnadní ohodnotit (aspoň) začátek spolupráce – není nic trapnějšího než zadání typu: „Tyjo, kolik tak dneska může stát takovej junior markeťák? … Hele to nevim, se mrkni na jobsy kolik chtěj a dej tam míň, von se někdo chytne.“ Na špatně naceněnou poptávku vám řada schopných davatelů odpoví „moc mě to mrzí, ale aktuálně vůbec nemám prostor“ ač by ho i měli. Ne snad že by byli arogantní, ale dost možná nemají zapotřebí trávit čas edukací protistrany. Uchazeči o zaměstnání na směšné nabídky třeba ani neodepíšou.

Ve výsledku se vám někdo vždycky ozve kdo je dost zoufalý / rezignovaný, ale jestli z toho máte mít radost, to teda nevím. Když hledáte člověka jehož práci nerozumíte a neumíte to odhadnout, tak zavolejte někomu z branže kdo se vyzná, za oběd / hodinu konzultace vám typicky prozradí kudy na to. Fakt se to zaplatí.

Je taky dobré se zamyslet koho potřebujete a tím nemyslím jestli má 3 roky praxe v oboru, kurz MS Excel a je spolehlivý, zodpovědný a nadšený učit se nové věci. Protože to jsou přesně ty kecy co zajímavé lidi rovnou odradí a hlavně vám o reálných dovednostech kandidáta nic neřeknou. Lepší je zamyslet se nad tím jací jste jako firmy a jaká povaha / mindset vám pomůže. Třeba i jaké hodnoty by měl sdílet. Tak či tak je fajn na to myslet předem a nebát se to do inzerátu napsat.

  • když jste na prachy tak to tam napište, hipíci co chtěj měnit svět vám nevydrží a naopak
  • když firma trpí chronickou nejdetízou asi potřebujete člověka co se nebojí šlápnout do 💩 a rozčísnout to
  • když chcete měnit svět za mizernej plat tak to neschovávejte za denně čerstvý banány a kafe zdarma

Vypadnout z toho by vám měla trochu lepší představa koho na co potřebujete. Defaultní úvaha u většiny firem bývá „najmeme někoho levnýho na HPP, bude mít plno času“ protože agentury a freelanceři jsou přece nesmyslně drazí. Akorát že pro něj je fakt potřebné práce tak na 30h a zbytek se vycpe tim co nikdo nestíhá, neví co s tím, meetingy a pomožmistimhleprotentokrátama což je přesně jak vznikaj nešťastný lidi co nakonec dělaj něco úplně jinýho než chtěli a ještě se nikomu nezavděčí.

Na opačným spektru jsou externisti tlačení do slev ze seniorních hodinovek aby šlo uplatit hory práce co měl dělat junior zevnitř, ale protože vedení nerado mzdové náklady, lepí se Frankenstein zvenku.

Proč by to mělo někoho zajímat

Tohle je to, co se od mých profesních začátků změnilo asi nejvíc. Lidí je prostě málo, jsou zmlsaní a mají příležitostí víc než dost (uvidíme teda za rok, dík Voloďo!). Všimli jste si ale, že většina job postingů / poptávek je beznadějně sebestředných? My hledáme, my požadujeme, my blahosklonně i něco nabízíme, my se rozhodneme a my snad i dáme vědět. A koho to jako dneska zajímá?

Vyplácí se mi začínat a zdůrazňovat přínos spolupráce pro toho druhého. Moc hezky o tom podrobně mluví Jezevec v přednášce na Mladém podnikateli v tématu „Proč pro vás nechtějí pracovat špičkoví lidé“. Long story short: každý má nějakou motivaci – posunout se, naučit se, uplatit hypo, koupit si sporťák, přefiknout pěkný kolegyně, mít konečně svůj svatej klid nebo prostě jen nemuset pracovat s debilama. I profi externí dodavatelé hledají často víc než jen fakturu – prestiž, stabilitu, možnost si za vaše prachy něco zkusit. Většina pozic se dá vyjádřit skrze to, co člověk získá a to přesně doporučuju zdůrazňovat jak ve fázi hledání tak ve fázi výběru. Protože to lidem v záplavě těch jájínkovských požadavků prostě hrozně chybí.

Pokud to jde, snažím se naznačit kam se spolupráce může ubírat dlouhodobě. Tím nemyslím „možnost kariérního postupu“. Myslím reálně kam ten člověk může ve firmě dojít, jakou zodpovědnost může agentura časem mít když se osvědčí. Mít na papíře pár slov o vizi firmy a kam kráčí (i pro lowlevel pozice) a kam tedy ten partner pokráčí s námi. Ne všichni chtěj kráčet stejným směrem. Zjistit po roce piplání si budoucího teamleadera že řídit lidi ho definitivně děsí, ale nějak neměl čas vám to říct, to je panečku kyselej pocit.

Nejenže se snáz vystoupíte z řady a zaujmete, ale taky se podstatně snáz dohodnete s člověkem kterého potřebujete a který u vás déle vydrží. Druhou nejčastější chybou co vídám je totiž soustředit se jen na předmět práce a vnitřní motivaci a dlouhodobé cíle opomíjet („se to nějak časem vyřeší, teď nám hoří todlencto tak hlavně někoho rychle najít..“). Se to nějak časem spíš nevyřeší a běžně se stává že v pohodě kvalifikovaný člověk do kterého jste narvali čas a peníze odejde. Protože se u vás necítí dobře nebo časem narazí na nabídku co se mu líbí víc. Začínáte znova. To je dost drahý hotfix na todlencto.

Lidi, které si najdete podle toho jaké s vámi sdílí hodnoty, představy o budoucnosti a schopnost (naučit se) dělat předmětnou práci je v tom tak nějak vedlejší jsou zároveň lidi, kteří s vámi mnohem pravděpodobněji přečkají přešlapy, krize, takový to „teď musíme všichni zabrat přes víkend“ a komunikační šumy. Lidi co si vás vybrali protože nic lepšího nenašli a jíst se prostě musí.. to spíš nepřečkaj. Proč taky.

Na jobsech hledám až nakonec

Nejen proto, že bych raději v týmech jiný lidi než ty co zoufale browsují inzeráty a nejen proto, že pro malý/střední firmy stojí tyhle portály nesmysl peněz. Ale hlavně proto, že jinde jsou lepší příležitosti.

  • něčí list kontaktů – začínám tím že volám „peoples hubům“ – lidem, co znaj spoust lidí a vědí, kdo je šikovný na co. Obnáší to, jak říká Radek Hrachovec, spoustu těžké kavárenské práce znát lidi co znaj lidi, ale vyplácí se to. Nejlepší kolegy mám z osobních doporučení.
  • úspěšné projekty – kdo bude super agentura na social nebo na PPC? Ta co dělá skvělou práci i jinde. Nejspíš to bude úspěšná firma s vysokými standardy, něco jako třeba Rohlík, Avast. Možná někdo z příbuzného oboru, někdo o kom se píše. Zvedněte telefon, domluvte si schůzku a zeptejte se „kdo to pro vás dělá? Já bych to chtěl taky.
  • na mateřské – prosímvás, o většině matek na mateřské jsem empiricky zjistil pracovně totéž: skvělý time management, velká motivace, vděčné za práci, nesmělé si říct hodně peněz, velmi loajální, víc než svolné k flexibilním úvazkům. Ano, má to své mouchy (nemocné děti, ohnout jim práci na míru, občas kolísá produktivita). Ale bez nadsázky můžu říct že to jsou cena/výkon nejlepší pracantky a dnes s nimi dost často začínám. Výhoda je i to, že většina projektů je trestuhodně přehlíží a ani neuvažuje scénář přizpůsobit se „na půl cesty“, takže nebývá velká konkurence. Těžší bývá je job postingem trefit. Když pominu employer branding který není úplně moje téma tak mi fungujou komunity, facebook reklamy a trochu Holky z marketingu.
  • ve škole – kolik z vás hledalo juniornější pozice mezi studenty, třeba připíchnutím papíru na nástěnce nebo kontaktováním studentských spolků? A to víte že tam najdete lidi s pružností mozku o který si můžete nechat zdát s nárokama na peníze o kterých.. no, si už taky můžete nechat leda zdát? Že studenti nic moc neumí a budete je muset všechno učit? Uklidním vás, většina lidí pod 30 nic moc neumí a musí se učit, u studentů to jde aspoň rychle.
  • komunity a eventy – Hledáte SEO specialistu? Jděte na SEOloger. Potřebujete PPCčkaře? Napište pořadatelům PPCcampu. Pořádají se mnohé další campy, festivaly, restarty a víkendovky. Najděte si je. Facebook je posetý skupinami pro jednotlivé profese. Trošku se obrňte že občas sklidíte bídu že nenabízíte dost sexy práci za dost peněz, ale jinak je to skvělý zdroj kontaktů. A dosáhnete i na lidi, co o nové práci / zakázce možná teprve přemýšlí, ale ještě ji zoufale nehledají.

Máme inzerát a zajímavý lidi, co dál?

Dál zase příště. Nastavit si rozumně spolupráci a udržovat ji je totiž ještě složitější hra na větším hřišti. Pro dnešek budu šťastný, když se aspoň pár z vás podaří hledat správnější lidi přesvědčivějším sdělením.

Jak se rodil nový web

Člověk by si řekl, že po tolika letech kecání do webů jiným by mít v pohodě ten vlastní mělo být easy-peasy. Tak přátelé, nebylo! Ale, mohl jsem si to udělat i ještě složitější. Dovolte mi nasdílet pár postřehů a zkušeností, třeba někomu pomůžou :-)

Proč se vůbec drbat s webem?

Jako welcome drink ke čtení si dáme řádnou lampu čistého vína –  nouze zkrátka donutila Dalibra housti. Tedy, ne že bych neměl na svačinu, ale za těch 10 let na volné noze se leccos změnilo.

Z 2 článků měsíčně na blogu se stal 1 za 2 roky. V mezičase k tomu víc jak zdvojnásobil hodinovku a začal se živit trochu jinou prací. Osobní branding, když jsem viděl propastné rozdíly mezi sebeprezentací a reálnou prací řady celebrit z branže, mi dost zkysnul – říkal jsem si, „hele já nechci být další z těch co čouhá z každé díry ale práci už moc nestíhá dobře dělat„. A příchod dítěte v covidové době trošku přeskládal životní priority v těžký neprospěch konferencí, přednášek a vůbec potkávání humanoidů mimo zrcadlo a Zoom obecně.

Pandemie a hospodářský útlum byly jen kyselé třešničky na dortu. Zkrátka, zajímavé poptávky chodily, ale v menším množství, než bych cítíl dlouhodobě jako komfortní. A tak jsem se chtě nechtě pustil do sebereflexe a dumání, jak nenechat podnikání dál běžet jen na volnoběh.

Poučení: Sebereflexe je základ člověka. Nebo aspoň jeho progressu.

Yoda, ne Skywalker

Předchozí verzi webu jsem si cca 10 administroval sám, s občasnou externí programátorskou pomocí. Vynikal obrovskou hroudou textů které vynikaly – mnou. V době, kdy jsem šel na volnou nohu byli freelanceři pořád ještě trochu exoti a potřebovali se prodat, vymezit proti známějšímu konceptu agentur. Logicky jsem na webu mluvil hodně o sobě – kdo jsem, co umím, co ovládám za profese, nástroje, co mám za certifikace, jak se se mnou dělá a další věci, které pravděpodobně nikdy nikoho zas tak moc nezajímaly.

Samozřejmě, během tech let se našlo pár lidí co mi pochválilo tuhle jednu větu, jinde celý odstavec. Dmul jsem pýchou a logicky předpokládál, že teda všichni ty hroudy textů čtou a navíc jim i rozumí.

Umět spáchat kritičtější sebereflexi vyžadovalo dost let odklonu od performance marketingu směrem k poznávání lidí a jejich motivací, strategickému výzkumu. Potykal jsem si s paletou různých nástrojů od VPC přes Customer Forces až po různé discovery a opportunity management techniky – ale pořád mi přišlo, že o sobě mluvím srozumitelně. Ostatně, podobně o sobě mluvili všichni. Já, já, já.

Až když jsem zakopl o Storybrand framework tak se mi rozsvítilo: snažím se být co nejlepším hrdinou zákazníkova příběhu – jehož hrdinou chce být v prvé řadě on sám. Pro dalšího hrdinu už místo není, místo je ale možná pro průvodce. Průvodce, který přišel hrdinovi ukázat ukázat cestu, překonat pochyby a těžkosti, porazit mocného nepřítele.

Tak jako Yoda pomohl nejistému Skywalkerovi porazit impérium, pomůže Pítra nejistým klientům popasovat se s komplexitou online byznysu. Bingo! Všechno jsem překopal z „Já, skvělý a zkušený, dodávám tyhle standardizované zkratky (SEO, PPC, marketing) a stojí to tolik“ do „Ty, tvoje problémy, moje pomoc a tvoje vítězství„. Žádný krok pro lidstvo, velké kousání ega pro Lukáše.

Úplně první verzi brandsriptu, nad kterým jsem postavil nový koncept komunikace najdete tady. Doznal ještě pár změn a pořád bych měl co ladit, ale pro představu stačí. Mimochodem, k frameworku je celá knížka, útlá a praktická, doporučuju.

Poučení: Každý chce být hlavně sám hrdinou svého příběhu. Najděte si v příběhu svých klientů roli, která s hrdinou o vavříny nesoutěží, ale pomáhá mu.

Sám, sám si to dobře neudělám

Nadšený z SB7 jsem si za jeden večer vysnil, jak to teda po letech hodím do richtigu a začal hned další den psát. Po nějaké zhruba hodince, dvou pocení nových textů ve starém designu jsem pochopil, že z lejna postavím zase jen lejňáka a že jestli chci konečně hezkýho sněhuláka z opravdickýho sněhu, s mrkvičkou a hrncem a prostě vší parádou, potřebuju zavolat na pomoc kavalerii (credits v patičce webu).

 

Po 2 letech covidu, úspor a optimalizací jsem se taky potřeboval plácnout přes kapsu. Dobrá práce něco (hodně) stojí. Celkově mě produkce webu i s vizuály  vyšla na cca 140k bez daně – a to jsem si jistý, že mě kluci a holka šetřili a ještě nemám dodělané všechno. To nejsou úplně drobné a na to jak dobře mi jde přesvědčovat klienty že na klíčových investicích se nevyplatí šetřit, tak sám jsem se musel nějakou dobu přemlouvat, že si holt některý hračky koupim pozdějc a jiný vůbec. Díky Mirku za pozitivní motivaci!

 

Vůbec tým narekrutovat znamenalo umět je namotivovat a to zas vyžadovalo dobrý zadání. Už jsem v branži dost dlouho abych věděl, že o výsledku rozhoduje motivace a sdílený pohled ještě víc než budget. Opravdu hodně jsem si vyhrál s tím, proč celou akci dělám, jakým směrem jít chci a jakým nechci. Poslal jsem požehnaně příkladů „jak teda fakt ne“ a dokonce i jeden „jak možná jo“. Vím, že borci velmi kvitovali, že chápou, proč tím budeme trávit čas. Myslím, že bez toho zadání na webu vyšíváme dodnes.

Pevné zadání, černé na bílém, ale mělo ve finále obrovskou hodnotu i pro mě. Protože jsme nevyhnutelně došli ke křižovatkám, kde jsme se lišili v názorech kudy dál. Někdo musel rozhodnout, ten chudák co to chce a platí. Že jsem se donutil jasně a podrobně popsat projektové zadání mi znemožnilo down the road se rozplynout s různěchůdných názorech nebo zapomenout jaký je cíl. Díky tomu jsem si třeba ubránil finální logo, od kterého mě tým spíš zrazoval (že je příliš složité). A které zjevně dobře funguje.

Co už jsem tak dobře nezvládl bylo projektové řízení. Na začátku jsem vykopl Asanu a všechno hezky rozparceloval a pak .. pak jsem každou chvíli neměl čas a doufal jsem, že to za mě nějak dopinkají. I díky tomu celá akce přešvihla delivery deadliny o víc jak 100% + netriviálně peněz zahučelo ve zbytečném vysvětlování, ujasnování a opravování. Školácká chyba, ostatně u klientů každou chvíli hudruju, že by mohli být dávno dál, jenom chtít.

Poučení: Pevná strategie a hratelný rozpočet jsou fajn, ale chce to i realistickou roadmapu a udělat si čas na její naplnění. Realistická roadmapa =/= „všechno jde dobře, vždycky mám energii a nic mě nezaskočí“.

Co na to trh?

Co já vím?! Pozorný čtenář už dobře ví, co jsem zase pokazil, stejně jako před 10 lety a během nich. Žádný. Zákaznický. Výzkum.

Přiznám se, že v původním návrhu projektu klasický výzkum byl. Došli jsme ale k tomu, že cílovka je dost specifická (těžká sehnat, motivovat, vyzpovídat). Taky jsem potřeboval stihnout deadline, který bych s výzkumem netrefil o 3-4 měsíce. A tak jsme se shodli že s ohledem na cíle projektu (zlepšit se o něco, ne řádově) relativně velkou pre-launch investici změníme na levnější post-launch testování. Které jsme zatím odsunuli. Protože válka, a tak. Celý web tak stojí hodně na jednom frameworku a kolektivní expertíze.

O kolik lepší web jsem mohl postavit kdybych výzkum se už asi  nedozvím, můžu usuzovat kvalitu práce jen z feedbacku z branže a došlých poptávek. A na to je ještě asi brzo, byť první signály jsou o dost lepší, než jsem doufal. Dám vědět, až otestujeme.

Poučení: Chtěl jsem se hlavně doznat k tomu, že je možné udělat sub-optimální rozhodnutí i když znáte best-practice, pokud chápete rizika a je to rozhodnutí přijaté dobrým rozhodovacím procesem (víc hlav, pro a proti, feedback mechanismy) a ne cucem z prstu večer nad vínkem. A je to v pořádku, smí se to.

Jak se vám četlo v novém designu?

Taková blbost, jeden osobní web, a vyjde to na článek! A jak se vám vlastně četl? A jak se vám líbí web? Budu rád za váš konstruktivní feedback a snad se mi pomohlo někoho inspirovat k lepším rozhodnutím :-)

Action bias – když vás to svrbí „něco udělat“

Nutkavá potřeba něco udělat, nějak zareagovat, převzít iniciativu. Provází nás podnikáním i osobním životem. Vystrkuje svoji škaredou hlavu tím víc, čím silnější je tlak okolností a čím víc očí je k nám upřených. Nejčastěji se action biasu dívají do očí manažeři a to hlavně v dobách, kdy se nedaří.

Prokletí fotbalových brankářů

A je to v háji. Po oscarovém hereckém výkonu čutálisty soupeřova týmu píská sudí penaltu. Zatuhlým fandům na tribunách kečup odkapavá z párku na pivní pupky. Šály se netočí, čas stojí. Vaše úloha brankáře je přetěžká. Čelo orosené, v uších hučí. Protihráč se rozbíhá a napřahuje haksnu k mičudě.

Jste pod tlakem, všichni okečupení pupkáči zírají na vás, i trenér, i spoluhráči, i maminka v televizi. Něco přece musíte udělat. V mžiku vteřiny volíte stranu a skáčete. A má vás. Action bias. Je to prevít.

Action bias among elite soccer goalkeepers: The case of penalty ...

Dnes už věhlasná studie Bar-Eli, Levina a kol. dokumentuje, že brankáři s železnou pravidelností „skáčou někam“, ačkoliv by statisticky měli lepší šance neskákat nikam.

Zelená je tráva, byznys to je hra

V byznysu je to podobné, zvlášť v rozhodovací roli. Vlastně těžší, protože náročných situací kdy je zdánlivě třeba hned nějak konat bývá v provozu mnohem víc, než penalt ve fotbale. A možností kam můžete skočit podstatně víc, než doleva nebo doprava. Jen na vás možná nekouká tolik očí, zato koukají víc zblízka.

Schválně si vzpomeňte, kolikrát jste zbrkle udělali něco prostě jen abyste neztratili tvář a nevypadali slabě, nerozhodně, bezradně, odevzdaně. Je to běžné, action bias vyvěrá silně z potřeby ochránit svůj obraz před druhými v ohrožující situaci, spíš než z racionální potřeba, že je fakt třeba konat. Nebo před vlastním obrazem o sobě, jako se to stalo mě v reakci na karanténu – 72h po vyhlášení už jsem měl podrobné plány konce světa a krizový plán jel na 100%. Nelituju toho, povedlo se mi nic nepotentovat, byl jsem ready a leccos posunul – ale stálo mě to hodně energie a dost věcí vyšumělo.

Tlaků je ostatně vícCialdini ve zbraních vlivu popisuje Consistency – nutkavou potřebu lidí projevovat se slovy a skutkem stabilně, konzistentně. A taky nutkavou potřebu ostatních to od nás očekávat jako signál důvěryhodnosti, předvídatelnosti, až ctnosti. Není proto divu, že pokud dáváte stabilně najevo nějaký názor („já mám věci ve firmě pevně pod kontrolou“, „chci abychom udávali tempo trhu“, „já sem dravec, svět patří těm co se nepo..“ apod.) tak pak od vás očekáváte vy i vaše okolí, že podle toho budete nějak jednat.

Příběhy okolo nás také nahrávají akci – málokdy se dočtete o nějakém úspěšném politikovi, podnikateli nebo umělci, který se dostal na vrchol tak, že by hlavně trpělivě vyčkával a radši nic zbrkle nepokazil. To je zase survivorship bias – chyba ve vnímání reality úspěchu, kdy sledujeme těch pár nejúspěšnějších a z jejich činů a kvalit vyvozujeme, že „takhle se to dělá, aby jeden uspěl“ a opomíjíme ty, kteří se chovali stejně a nefugovalo to, měli smůlu nebo to byla špatná strategie. Ano, nečinností asi člověk díru do světa neudělá, ale, statisticky, nejspíš shořelo i dost brankářů, co vybrali stranu a skočili.

Pokud máte vysoké sebevědomí nebo jste control freak, je vaše náchylnost k action biasu obzvlášť vysoká. Tedy pokud věříte, že svůj život a svět okolo sebe ovlivňujete hlavně svým úsilím (a podceňujete vliv vnějších vlivů, jiných lidí a prosté náhody) a/nebo pokud máte tendenci silně přeceňovat svoje schopnosti a odhady (což jak bych rád ukázal v nějakém dalším blogpostu máme skoro všichni).

Zkrátka, šance že pohlednete nutkání jednat (a pak si nějak dobře zpětně zdůvodníte proč) je velká.

Důsledky a prevence action biasu

Důsledkem je iracionální zbrklost. Ve snaze nějak zareagovat (na koronavirovou karanténu, na propad eura, na vstup silného konkurenta, na novou příležitost na trhu, …) opustíte pod tlakem situace běžné rozhodovací procesy – jako třeba si věci v klidu rozmyslet s dostatkem informací. Asi tušíte, že ač to může občas díky silné intuici (nebo opět jen náhodně) vyjít, v dlouhém období spíš nasekáte chyby. Své o tom vědí investoři, pro které je action bias živou noční můrou.

Výhled je neveselý, určitě byste se raději nenechali ošálit a rozhodovali se lépe. Jak zabojovat s puzením k akci?

Mějte dobře definované dlouhodobé cíle – ideálně za pomocí metodiky, která udržuje cíle dostatečně konkrétní a měřitelné (SMART, OKR aj.). Cíl „Zvýšit ziskovost o 10% při zachování konstantních tržeb vzhledem k inflaci“ je dobrý rozhodovací kompas pro vážení rozhodnutí pod tlakem, jak reagovat na to či ono. Rozhodně to funguje jako lepší kompas, než cíle typu „letos musíme zase trochu vyrůst“.

Buďte nejplnější flashka v penále. Potřebujete informace, hodně informací. Pokud možno z co nejrozmanitějších (a stále smysluplných, jasně) zdrojů. K dupání na PANIC button by neměl stačit jeden report, jeden názor kolegy, jeden výlev nadřízeného. Naplňte svou rozhodovací flashku daty, zkušenostmi, názory. Ověřujte platnost názorů a dat, hrajte ďáblova advokáta pokud jde fakt o lámání chleba. Nebo se občas někoho zeptejte – konzultanta, znáného z branže, dědy co vám vždy dobře poradil.

Diversifikujte názory, se kterými přicházíte do styku. O kognitivních biasech se obecně ví, že chytří a vlivní lidé jim podléhají častěji, než průměrná populace – ačkoliv by logika napovídala, že vyvinuté kritické myšení biasy zablokuje. Jste-li chytrý expert je vysoká šance, že pod náporem emocí a rozhodovacích zkratek máte silně nadprůměrnou tendenci přeceňovat svoji schopnost dobře se rozhodovat pod tlakem a s omezenými informacemi. A to dokonce i ve věcech mimo obor expertízy. Vlivní lidé zas bývají obklopení ustrašenými přikyvovači.

Jedním z nejčastějších doporučení „jak vyzrát na biasy“ je dát slyšet různorodým názorům, různě rozeným hlavně od těch vašich vlastních. Propichujte profesní a sociální bubliny a občas přetrpte vyslechnout si věci, které do vašeho vidění světa vůbec nezapadají. Díky jiným pohledům na věc si ostatní snáz všimnou vašich vám neviditelných chyb v úvaze a upozorní vás na alternativy.

Dejte si pozor na bandwagon effect. V nenadálých těžkostech máme sklon dívat se po ostatních. Všichni běží? Poběžím taky, lev mě nesežere. Je to evolučně dané nutkání a většinou je celkem užitečné. Tedy za předpokladu, že ti ostatní vědí co dělají – lva asi kdysi každý poznal a zdrhat byl fajn nápad. V komplexní realitě moderního byznysu si troufám říct, že po většinu času většina lidí moc neví, co dělá a trošku to zkouší, trošku kopíruje ostatní. Pokud většina kopíruje většinu, snadno se může trendem stát něco, co pro vás nedává ale vůbec žádný smysl. Snažte se odolat pokušení reagovat jako všichni okolo. Přemýšlejte v kontextu své situace.

A když je dobrý důvod, konejte!

Neodnášejte si z článku, že nejlepší je narvat hlavu do písku a čekat, až se věci vyřeší. Opačný extrém akce – nečinnost a tíhnutí ke statu quo, je nebezpečný bias sám o sobě. Když je co a proč dělat, dělejte. Ale s rozmyslem :-)

8 let podnikání a 5 mouder z nich

Uteklo to jako voda, 8 let od chvíle kdy jsem skočil do podnikání – s asi 20 tisíci na účtě, bez klientů, bez webu, bez jediného followera na sítích. Je malý zázrak, že jsem vůbec někam došel a myslím, že jsem měl hlavně hodně štěstí. Vím, že hindsight bias je mrcha, ale stejně zkusím vypíchnout pár myšlenek, které mi pomohly těmi roky proplout.

Vědět proč to sakra vůbec dělám

Podnikání není snadné. Je to fakt hodně práce, fakt hodně zodpovědnosti, místy fakt hodně stresu a nutnosti řešit problémy, které zaměstnanec jednoduše nepotká – neplatiči, udavači úřadům (zdravím fandy), vládní vyhlazovači živnostníků, daně z úplně všeho, byrokracie.

Aby vám tohle všechno stálo dlouhodobě za to, potřebujete silnou motivaci. Já mám odjakživa problém s posloucháním autorit. Mám rád kontrolu – rád dělám věci po svém, jak chci a kdy chci. Mnozí by o mě řekli, že mám problém vycházet s lidmi v týmu – protože mám prořízlou hubu a docela miniaturní trpělivost s lidmi, co netáhnou, lžou, kradou nebo se na daný job prostě nehodí. Dlouhé roky bojuju s fobií z vos, která mi sklidila pořádkou dávku posměchu v kolektivech. Nemám to se sebou já ani moje okolí občas jednoduché.

Svoboda je pro mě tou nejvyšší hodnotou a odměnou za všechny strasti podnikání. Touha po svobodné kontrole nad svým životem se prolíná vším co dělám a co si myslím a mohl jsem se o ni opřít i ve zlých časech, kdy vázly peníze, kdy mě zneuctěný klient chtěl hnát k soudu, kdy jsem si zoufal že ne tak úplně poctiví kolegové vydělávají mnohem víc za méně času nebo kdy jsem byl prostě jen k smrti utahaný z vleklého nočního řešení složité zakázky kde mě neměl kdo zastoupit nebo pomoct a těžko jsem hledal sílu vstát.

Takový driver si za prachy nekoupíte, na faktuře ho nenajdete. Přesto znám spousty lidí, kteří šli na volnou nohu s tím, že „si vydělaj za stejnou práci víc a bez šéfa“. To je omyl přátelé. Budete mít tolik šéfů, kolik máte klientů a nebudou všichni zlatíčka. Vystavit fakturu a vydělat zisk jsou v téhle zemi dvě různé věci a věřte mi, skutečně víc než na teplém místečku ve firmě vydělává jen zlomek freelancerů. Ostatně i kdyby, zdraví a štěstí si za $ nekoupíte. Takže, co je váš motor co váš (po)žene skrz stinné stránky podnikání?

Vědět co s kým chci dělat

Nejlépe se pracuje na projektech, kterým skutečně věřím (dobrý produkt, férový přístup k zákazníkovi i dodavatelům, souznící vize a mise) s lidmi kde funguje chemie a můžu jim po profesní i osobní stránce věřit. Zní vám to samozřejmě? Taky jsem měl ten pocit. Akorát že do bodu, kdy takhle vypadá celé mé pracovní portfolio jsem se propracovával roky a je neuvěřitelně těžké to 100% udržet.

To nejtěžší je paradoxně sám si ujasnit co a s kým chci dělat. Když podnikáte sami na sebe, máte syndrom dětské radosti kdykoliv se objeví jakákoliv zakázka – koneckonců prachy na stromě nerostou a poptané práci se na zuby nekouká. Zvlášť, když začínáte v hubených časech ekonomiky (které se zřejmě kvapem vrací). Na freelance školeních se dozvíte, že je správné pomoci všem že je profesionální umět s každým vyjít.

Po 8 letech jsem stále pevněji přesvědčen, že je to bullshit. Nevyhovíte všem a nevyjdete se všemi. A především – ani nechcete. Stojí to totiž neuvěřitelně moc energie a skoro nikdy to nenese dobré výsledky, reference, vztahy. Každý z nás máme nějaké vnitřní hodnoty, náhled na svět, pracovní workflow, strategie jednání s lidmi. V nás nebo vyzrcadlené v celé firmě skrze majitele a management. Některé z nich jsou kompatibilní, některé ne. Ale přes koleno je nezlomíte, můžete jen dočasně předstírat.

Strávil jsem dost času prací s lidmi, se kterými jsem si nerozuměl a byli mi nesympatičtí, ale měli zajímavé projekty. Nebo prací s fajn lidmi na projektech, které podle mého neměly své místo na světě nebo nejednaly se zákazníky úplně fér. Taky prací s naprd lidmi na naprd projektech, protože jsem zrovna chtěl vydělávat na byt nebo procestovat kus světa a prostě jsem se kousl. Stálo mě to násobky sil, špatný spánek, nezdravě hodně whisky a kyselo z vypovídání spoluprací.

Už nějakou dobu to dělám jinak. Mám velmi, velmi přísná kritéria s kým se vůbec potkám, s kým se dám do spolupráce a kdy ji vypovím – pomáhají mi vyhnout se dealům, do kterých se nehodím a nebyl bych v nich šťastný. Namátkou:

  • pracuju jen na projektech, které bych doporučil svým nejbližším – pokud nevěřím reálné hodnotě produktu nebo kvalitě služby, neberu
  • pracuju jen s lidmi, se kterými si hodnotově sednu – nemůžu dělat s někým, kdo má občasnou zlodějinu nebo špetku lhaní za „v mezích“
  • pracuju jen na projektech, kde mám vysokou přidanou hodnotou – nepřicrmndávám, nešolichám po povrchu
  • pracuju jen na projektech, kde je vůle ke změně – vypracovávat nápady a projekty do šuplíku je šíleně frustrující, i kdyby to byl šuplík placený zlatem
  • pracuju jen na projektech, kde si sedneme ve workflow: nesnáším telefony nabourávající práci, je mi dobře v mailu a v Asaně. Pokud si klienta rád volá když potřebuje, nedohodneme se.
  • pracuju jen s lidmi, kteří skutečně a poctivě makají – pokud se někdo veze nebo šmelí, z projektu je odejdu nebo odcházím sám.
  • pracuju jen na projektech, kde se mám co naučit – samostudium vám nikdo nezaplatí, dopředu vás musí kopat každodenní práce a reálná potřeba se něco naučit

Jak pracuju, pro jaké klienty chci pracovat a jakou práci chci dělat se snažím co nejsrozumitelněji komunikovat na webu, na sociálních sítích, v médiích kam čas od času něco přispěju rozhovorem. Věřím, že podnikatel má přesně takové klienty, o jaké si řekne.

Přes veškerou snahu mými síty čas od času někdo projde. Projekt, který vypadá hodně slibně a pohodově ale vyklube se z toho průšvih nebo vofuk na zákazníka. Dodavatel na to či ono, který se nádherně prezentuje a má fajnový brand, ale reálně práce je pro ostudu. Roky jsem byl ostýchavý to řešit – neuměl jsem ukončit spolupráci, protože jsem si připadal nevděčně, nepřizpůsobivě, neprofesionálně. Zbavit se ostychu zbavit se toxických projektů a lidí bylo úžasně osvobozující. To, že něco ukončíte není váš veřejný odsudek projektu či člověka – prostě si jen nesedíte. Kdybych to udělal dřív, ušetřil jsem si spoustu trápení a úplně zbytečně promarněného času.

Zkušenost a pozorování kolegů mě naučily, že fundamentální problémy jsou neřešitelné, hovno se zlatem nikdy nestane. Zbavujte se toxicity v podnikání nemilosrdně a rychle i za cenu nižších tržeb, nepříjemných jednání, brblání, pomluv, výhružek. Rozlučte se s projekty, vyměňte kolegy, změňte pracovní postupy dokud nebudete každé ráno vstávat do práce s radostí a bez hořkosti na patře. Vy jste pány svého štěstí ale i svého stresu, nikdy to za vás nevyřeší, ani to samo nezmizí.

Vědět proč mě klient platí

Když jsem začínal věřil jsem, že ti nejlepší klienti si mě najmou, protože jsou chytří a chtějí fakt dobrou analýzu klíčových slov. Nebo nějakou strategii. Nebo kampaň. Nebo výsledky v reportech. Nebo líbivé školení. A ví, že já to umím. Trvalo mi docela dlouho zjistit, že je to úplná blbost.

Mám to obrovské štěstí, že už dnes můžu říct, že s většinou klientů dělám roky. Zatímco na začátku jsem sekal desítky analýz, strategií a set-upů, posledních 5 let mě živí primárně jednotky klientů a někdy stihnu pomoci krátkodoběji někomu „bokem“, kdo přijde na doporučení. Je to super, nemuset obrážet každou konferenci, týdně opsat něco ze zahraničních blogů a denně se pochválit na Twitteru jak jsem šikovný. Kolegům, co musí, to ale ani trošku nezávidím. No ale jak jsem se tam dostal?

Před asi 4 lety jsem si u Proof&Reason (zdravím Terku Kosnarovou ❤️) nechal udělat výzkum mezi svými klienty. Chystal jsem nový web (nezdařilo se) a chtěl jsem pochopit, proč mi některé spolupráce vycházejí skvěle a jiné méně. Očekával jsem, že tam budou primárně skvělé výsledky, profesionální přístup, srozumitelnost.

Realita mě zaskočila:

  • „Lukáš je osina v prdeli, nikdy nedá pokoj a tlačí nás dopředu“
  • „Hospodaří s našimi penězi líp než my“
  • „Prostě to funguje a nemusím to řešit“
  • „Nemusím ho kontrolovat, věřím mu“
  • „Šetří mi čas a nervy, mám prostor na svoji práci“
  • „Dokáže mi to vysvětlit tak, že to můžu prezentovat vedení“

Wow. Klienti nejsou nadšení proto, že by měli dobré výsledky za stravitelné faktury. To se tak nějak předjímá jako samozřejmost. Klienti jsou nadšení protože mají méně stresu, méně starostí, nemusí něčím trávit čas, na něco myslet nebo to tlačit před sebou. Platí mi za partnerství a za důvěru, že za ně vyřeším problémy co je fakt pálí a že je na mě spoleh. Platí mi za to, že s jejich penězi zacházím jako se svými.

Můj produkt dlouho byl „umím tuhle věc a stojí tolik“ – byl zaměnitelný s řadou dalších a nešel k jádru pudla. A hlavně, nebyla z něj cítit velká unikátní hodnota. Komodity tímhle trpí obecně, koupíte je kdekoliv, dřív či později levněji.

Dnes je můj produkt: „vyřeším váš problém, sejmu z vás ten balvan a vy budete klidnější a šťastnější.“ Dlouhá cesta od – já nevím, třeba auditu vyhledávání, ačkoliv ten pořád dělám běžně taky.

Funguje to – čím lépe chápu co klienti skutečně chtějí (vs. co píšou do poptávek), tím lépe umím vyjádřit jak to řeším, tím zajímavější zakázky mi chodí a tím lepší cenu si za ně dokážu říct. A hlavně tím spokojenější klienti jsou a snaží se spolupráci udržet a rozšířit. Jsem o dost šťastnější, než když jsem prodával rohlíky (audity, analýzy, správy, …) jako všichni okolo.

Vědět, kdy skočit do vody

Když jsem prodal první PPC práci, znal jsem kampaně hlavně teoreticky od Větrovky. Když jsem letěl na první pracovní cestu do zahraničí, netušil jsem jak ukočíruju 8 londýňanů pro které jsem postkomunistická řepa. Když jsem implementoval první OKR, měl jsem přečtenou jednu knihu. Obecně jsem pracovně řešil hodně věcí, na které jsem v daný moment necítil ready.

Myslím, že kdybych čekal na správný moment, nebyl bych ready nikdy. Podnikání je o odvaze skočit do vody a učit se za pochodu. Ale pozor, má to svá pravidla.

  • klient musí předem vědět, že se pouštíte do neznáma a mít tomu uzpůsobené podminky. Co nesnesu jsou lidi sebevědomě prodávající za plnou palbu jako svou kompetenci něco, o čem nic netuší.
  • vy musíte být ready dát do toho maximum. Učení se je investice sama do sebe, navíc placená klientem – musí se to vydřít. Svoje první služebky jsem měl co den to země a co den v zemi to den přípravy doma, někdy i víc. Naslibovat princeznu a sešít frankensteinovo monstrum je pro ostudu.
  • musíte si umět poradit. Do čehokoliv jsem se kdy pustil, měl jsem k ruce silného mentora. Podnikat bych nezačal bez Martina Matějky, PPCčka bych nikdy nerozjel bez Petry Větrovské. Řídit velké projekty bych se nenaučil bez pomoci top managementu z Jansen Display. Taky jsem po cestě přečetl desítky knih a radil se obrovskou spoustou lidí v oboru. Od narození se učíme od druhých, zkušenějších. Takže přátelé, pokoru a hodně se ptát, sami to na zelené louce nevykoumáte, protože geniální nejspíš nejste. Gaussovka nelže.
Does human intelligence follow a Gaussian distribution? - Quora

Myslím, že bych býval byl mnohem dál a dřív, kdybych si do vody skočil víckrát a nehloubal tolik nad tím, jestli na to teda fakt mám.

Vědět jak hospodařit a kdy mám dost

Ve střední fázi svých podnikatelských let jsem vydělával už poměrně slušně, ale na účtě mi moc nezbylo. Většinu peněz jsem vesele rozfofroval. Za zábavu, za krámy, za hadry, za zbytečně drahé dovolené, za zbrklé a nevýhodné nákupy / prodeje a podobně. Protože jsem mohl. Protože jsem na to měl.

Samozřejmě jsem chtěl, aby mi zbylo víc na budoucnost. Akorát jsem to řešil tím, že jsem pracoval pořád víc a víc, místo abych víc otáčel koruny a zamýšlel se, co skutečně potřebuju a co si pořizuju, abych vyventinoval stres z toho, že pořád tak hodně pracuju – leckdy i 12h denně včetně víkendů. A stresu z výkonu bylo fakt hodně. Říkal jsem tomu pyšně „high octaine life“, jakože sem jako sportovní auto, a připadal sem si hustě. No, nebyl jsem.

Co jsem sklidil? Úspory bohužel ne. Zato jsem měl podlomené zdraví, docela dost kilo špeku navíc, manželka začala zanášet až padl rozvod a během nějž se rozpustil zbytek úspor. Po 6 letech extrémně tvrdé dřiny jsem začínal finančně na nule, šíleně vyčerpaný. Na 2 měsíce jsem vypnul a jedl vesměs jen Colu a piškoty, pracoval do 3 hodin denně. Gratulki Luki!

Každý máme svůj příběh, vysoké nasazení do práce určitě nemusí pro vás dojít tam co moje. Protože ale kolem sebe takhle nažhavných lidí vídám fakt hodně, radím buďte opatrní a přemýšlejte, kolik toho k životu potřebujete a jak balancujete kariéru, zdraví a osobní život. To nejsou ani motivační kecy ani ezo bullshit, to je realita co každého někdy doběhne.

Nemusíte vzít všechny skvělé zakázky, nemusíte se naučit všechny trendy postupy, nemusíte obejít všechny akce, nemusíte zatnout zuby a makat 12h denně abyste „tomu dali všechno“ jako těch pár workoholiků co jsou nejvíc vidět a ještě žijou. Ve skutečnosti dokážete být úplně super šťastní do polosyta a do polopita.

Můj recept:

  • Hlídejte si pečlivě veškeré náklady a optimalizujte za co a kolik platíte, nevyhazujte zbytečně a pompézně
  • Plánujte si práci a příjmy – hledejte sweet spot, kde máte dlouhodobě finanční klid ale stíháte i spát a něco zažít i mimo práci
  • Stres, hlavně ten chronický, má nejvyšší úroky a zaplatít za něj nejvíc. Kdybych se mohl vrátit v čase, investoval bych dramaticky víc úsilí, peněz a snahy abych zmírnil stres.
  • Asi je to blbé klišé, ale žijte hodně dneškem. Dlouho jsem obchodoval dnešní život za nějakou budoucí hodnotu – lepší klienty, silnější brand, víc znalostí. Problém je, že vždycky bude nějaké budoucí „víc“ nebo „líp“, ale dnešky už vám nikdo nevrátí.
  • Mějte vyváženou radost ze života – stejně jako byste nejedli denně jenom hambáče, neměla by být práce všechno. Hlídejte si čas na koníčky, na partnera, na sport, na kulturu, na obyčejné zevlování. Zkuste si to čtvrt roku měřit v Togglu, budete překvapení, kolik dáváte čemu. Přílišný důraz na práci vás vyčerpá a v důsledku podkope výkon a kvalitu práce.
  • Neberte se moc vážně. Fakt. Váš obor za 20 let nejspíš nebude existovat. Ani váš projekt, ani většina vašich klientů. Na smrtelné posteli vám nikdo nedá medaili „uměl fakt bohovsky scriptovat“ nebo „promoval eshopy s luxusním ROAS“. Je fajn být dobrý v podnikání, ale pokud nemáte vliv na svět level Musk nebo Gates, zas tak zásadní to není.

Díky, že jste se prokousali až sem. Možná jsem se potřeboval z té nostalgie trošku vypovídat. Snad vám to k něčemu bylo. Rád bych uzavřel pozitivně – jít na volnou nohu byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v životě udělal a fakt moc si přeju, abych freelancerem mohl být co nejdéle, nejlépe nastálo. Ale je to taky řehole a všem kdo začínají nebo s tím zápolí bych přál, aby pro ně pracovní věci byly víc sluhou a méně pánem :-)

Freelancerův průvodce krizí

24 hodin od vyhlášení karantény se mi vypařilo skoro 80% příjmů na nejbližší období. To jednoho po 8 letech budování podnikání fakt zaskočí. Chci se podělit o svůj krizový plán, který mi pomáhá „back on track“.

Fáze 0: Před karanténou

V posledních letech jsem udělal stran podnikání spoustu rozhodnutí v duchu „when the world zigs, zag!“, na konformní pohyb s davem mě nikdy moc neužilo. Některá se vyplatila hodně, některá méně:

Vyhýbal jsem se úzké specializaci: řada mých kolegů šla cestou umět jednu věc do mrtě a spojit s ní vše co dělají. Já se snažil naučit co nejvíc věcí (příklad: SEO, PPCčka, řízení projektů, procesy, po nocích jsem tlačil Rko a statistiku). Umět hodně věcí do nějaké míry dost definovalo jaký typ práce pro jaký typ klientů dělám a asi trošku stropovalo hodinovku ale taky mi dalo obrovskou flexibilitu – vidím před sebou hodně cest, kterými se můžu vydat – na extrémních příkladech (které doufám, že nenastanou) od nastoupit jako manažer v nějakém ecommerce projektu až po úplně změnit kariérní zaměření směrem do dat/programování.

Vyhýbal jsem se brandingu: měl jsem svoje období kdy jsem hodně blogoval, hodně přednášel, čouhal z každé díry a hezky o sobě mluvil. Brzo se mi to zajedlo a vyklidil jsem pole těm, které bájit o sobě baví víc. Snažil jsem se budovat dobré jméno – pracovat tak, aby o mě dobře mluvili jiní. V prvních šokových dnech jsem si to trošku vyčítal, ale postupně se začaly ozývat projekty na osobní doporučení. Poučení: dělejte skvělou práci nebo o ní skvělě mluvte (zatím sem nepotkal moc těch co by dlouhodobě zvládali obojí), těžko vás někdo poptá když vás nebude znát.

Specializoval jsem se na výrobce pronikající do e-commerce. Méně populární sektor než start-upy, finanční domy nebo čistokrevné eshopy – to mi umožňovalo přístup ke skvělé práci za dobré peníze, navíc dělat podobnou práci napříč projekty je hodně komfrotní. Lesk zašel ve chvíli, kdy se zavřely hranice a začaly vysychat materiálové trhy. Měl jsem hodně vajíček v jednom košíku a košík mi spadl. Příště budu lépe diversifikovat.

Řídil jsem si finance – mezi kamarády jsem za škarohlída, zbytečného pesimistu. Tři roky jsem vyhlížel korekci přehřáté ekonomiky, zodpovědně si vedl přehled výdajů a přemýšlel, jestli fakt potřebuju všechny licence, jestli nevyměnit iPhone za Android, kancelář za coworking. Projít si materiální stránkou rozvodu disciplínu jen upevnilo :-) Díky tomu jsem měl základ financí pod kontrolou a mohl jsem začít brzo jednat.

Neinvestoval jsem. To byla jednoznačně chyba – mám našetřenou rezervu (zvažoval jsem koupi bytu) ale se směšným úrokem. Když nastoupí inflace, sfoukne mě jak svíčku. Příště budu chytřejší a budu mít část peněz diversifikovanou v různých typech investic.

Fáze 1: Dostat se ven z nejhoršího

Nejtěžší bylo porazit vlastní emoce. V prvních dnech se do mě zahryzly kognitivní biasy. Třeba:

  • Action bias, který pudí „něco dělat, když je zle“, úplně cokoliv, ač nemám dost informací. Ze stejného důvodu brankáři skoro vždy skáčou do stran, ačkoliv víc jak třetina střel statisticky míří doprostřed.
  • Availability bias, který zvýrazňuje naposledy či nejčastěji přijaté informace. Ve zkratce – když jsou média a social feedy plné apokalypsy, začnete vidět už jen apokalypsu. V závěsu funí Confirmation bias, který způsobí, že po chvíli vnímáte jen informace potvrzující už pokroucené vyděšené vidění světa.

Bylo jich v akci asi víc. Důležité bylo vzpomenout si na Kahnemanovo Myšlení rychlé a pomalé – na to, že když emoce převezmou otěže, nedokáže se člověk rozhodovat v komplexních a neznámých situacích moc dobře. Musel jsem den, dva docela vědomě nutit do přemýšlení, do počítání, do psaní si scénářů na papír a do mindmap, ale hodně mi to pomohlo. Náročnější analytické úkoly totiž emoce brzdí, zapínají ono pomalé myšlení, zklidňují. Navíc mít nějaký plán, základní čísla a varianty jednání dává pocit alespoň určité kontroly a jistoty, že nečekám kam mě vítr foukne.

Čím jsem začal byla aktualizace finančního plánu. Prázdný vzor tabulky (očesaný o pár věcí a výpočtů / grafů na výstupu) je tady. Náklady jsem si rozřídil na ty, které nutně potřebuju, na zbytné a na ty ke zvážení. Označil jsem si ty kde je nějaká šance je omezit, jednat o slevě nebo je úplně odbourat. V příjmech jsem zvážil dlouhodobý průměr, poloviční příjmy, naprostý výpadek příjmů a variantu kde se nechám zaměstnat (ale odpadnou veškeré podnikatelské náklady) a spočetl si jak dlouho mi kdy vydrží rezervy. Klíčové je pro mě stabilizovat cash-flow tak, abych ideálně do rezerv vůbec sahat nemusel. Třeba i tím, že vím, kdy sáhnout do majetku a vyměnit vlastní auto za operák (ostatně, diesel asi stejně nebudu chtít mít věčně).

Pokračoval jsem tvorbou scénářů: chtěl jsem nejenom vědět jak dlouho mi vydrží rezervy když budu dělat co dělám teď, ale co můžu primárně dělat jinak. Kladl jsem si otázku kde bude moje hodnota ve světě, kde lidé budou méně utrácet a firmy budou výrazně šetřit. A co můžu udělat pro to, abych si hodnotu vytvořil. Jak se můžu adaptovat? Výstupem bylo:

Služba krizové pomoci e-commerce projektům a další služba expresní digitalizace, kterou veřejně s pár kolegy v branži chystám. Ani jedna neobjevuje technicky nic zásadně nového, ale obě budou průběhem, cenou a metodikou uzpůsobené specifickým projektům, které jsem si detailně popsal ve Value Proposition Canvasu.

Přepsal jsem část webu, pracuju na různých veřejných profilech tak, abych zohlednil, že služby, cenu a přístup upravuju na míru situaci. Stejně jako mí klienti se snažím na situaci aktivně reagovat, převzít alespoň část iniciativy namísto čekat jak pštros s hlavou v písku až se problém nějak sám pohne (ale pšt, ve skutečnosti pštrosi hlavu do písku nestrkaj).

Obvolal jsem a jsem v hodně intenzivním kontaktu se stávajícími klienty. Řadě z nich jsem sám doporučil aby naši práci pozastavili dokud nebudeme vědět víc – takže za těch 80% tržeb dolů si můžu taky trochu sám svým striktním „dobrý hospodář s klientovými penězi“ přístupem. Asi by se mi blbě spalo, pojmout to jinak. Zjišťuju, jak můžeme práci reformulovat tak, aby přinášela vzhledem k situaci co nejlepší hodnotu – což je těžké, protože sám sebe jsem k efektivitě tlačit vždy. Víc konzultuju s přáteli v oboru, abych získal jiný pohled a kritiku na to, co a jak dělám. Chci, aby mí klienti krizi přežili a chci aby věděli, že jsem tu pro ně a že za ně kopu minimálně stejně zodpovědně a silně, jako kdokoliv v kmenovém týmu.

Snížil jsem hodinovku všem stávajícím klientům na úroveň jejich interních úspor na mzdách. Ne proto, že bych všude musel, ale protože chci být partner na jedné lodi se zbytkem firmy. Protože partnerství je pro mě větší hodnota, než okamžitá fakturace.

Snížil jsem nabízenou cenu novým projektům, které se ozvaly – vysvětlil jsem o kolik, proč a na jak dlouho. Možná jsem ne všude musel, ale vnímám to jako hodnotu svého druhu. Zároveň jsem úplně změnil proces onboardingu nových klientů – překopal jsem od začátku na co se ptám a dívám, co nabízím a jak to komunikuju, co je nutně potřeba dělat a co je „nice2have“ – snažím se nacházet MVP verze svých služeb, ačkoliv to třeba znamená méně okamžitých peněz. Vnímám to jako investici do dlouhodobého vztahu, které jsem v byznysu vždy preferoval (a vždy byly krátkodobě méně výhodné, to je zas fér si říct).

Snažím se udržovat si zdravý duch ve zdravém těle. To jde v karanténě s dvouměsíčním miminkem v 2+kk fakt blbě, takže bych nerad kecal, že baštím samou zeleninu, abstinuju a sekám denně jógu :-) Pořídil jsem si domů bradla, pár činek ze dřív, naučil se cvičit tabathu na 1×2 metry prostoru a snažím se 3-5x týdně tělo provětrat.

Oslovil jsem projekty, které jsem v předchozích pár měsících pro nedostatek kapacit odmítl s tím, že situace se změnila a zda práce ještě dává smysl.

Natočil jsem rozhovor o tom jak přemýšlím a funguju s Jirkou Rosteckým – abych pomohl ale taky abych vyslal signál, že existuju. Další 3 vyjádření jsem dal pro média, třeba pro článek pro navolnenoze.cz. Roky jsem média odmítal (branding je mi fakt po srsti), ale adaptuju se.

Sepsal jsem si pros/cons list aktivit, které bych se mohl učit pokud bych cítil, že o moje stávající služby není zájem. Od návratu k disciplínám, které jsem naplno dělal dřív, přes přesun do příbuzných oborů kde už se orientuju až po možný přestup na úplně jiný typ práce. Vím co a kde bych se musel učit, vím koho oslovit zda by mě do učení chtěl.

Napsal jsem víc jak stovce přátel. Abych zjistil jak situaci zvládají v osobní i profesní rovině. Protože pomocí druhým člověk pomáhá sám sobě. A taky proto, že je strašně důležité nebýt sám ve své hlavě a vnímat, jak se k situaci staví lidé mně hodně podobní ale hlavně lidé v úplně jiných situacích, s jinými názory. Diskursem získávám plastičtější obrázek reality a spostu informací, které obohacují moje rozhodování.

Aktivněji než dřív jsem se zapojil co celé řady veřejných i neveřejných profesních skupin na sociálních sítích. Informací prostě není niky dost, je to zároveň možnost podělit se o to, co funguje. Pomáhej a bude ti pomoženo. Některé z nich jako třeba Jdemeonline.cz jsou vysloveně studnicí byznys příležitostí.

Vystříhal jsem se konzumace masmédií. Nepouštím si online televizi, nečtu zpravodajské portály (výjimka: 2x týdně checknu ct24.cz abych věděl co estébákova banda šašků zakázala a na jak dlouho), nesleduju počty mrtvých a neotvírám většinu odkazů na sítích pokud je nesdílí vícero lidí, o jejich intelektu nepochybuju. Neplevelím si život panikou a spekulacemi, na to jsou tu miliony spoluobčanů.

Podpořil jsem radou / přímými financemi řadu neziskových projektů podporující například lékaře, výrobu nových plicních ventilátorů, rozvor jídla a pečovatelské služby pro seniory. Přiznám se bez mučení, že roušky šít neumím a s novorozencem doma se mi vozit jídlo po městě úplně nechce. Pomáhám jak to jde na dálku, protože nechci stát stranou – ať se nám to líbí nebo ne, jsem v bryndě všichni společně. A nebudu vám lhát, dobrý pocit z pomoci taky pomáhá šlapat dál.

Snažím se být produktivní – může to vypadat, že být celé dny doma vygeneruje spoustu času, ale jak už jsem psal – miminko, 2+kk, není to sranda :-) Co mi pomáhá:

Rozeslal jsem e-maily poskytovatelům různých služeb a licencí, které čerpám a snažím se vyjednat si nějakou alespoň dočasnou slevu. Pomáhají principy vyjednávání. Ne všude to dopadne, ale dvě už jsem dohodl. Taky přemýšlím o tom, jak můžu racionálně šetřit na běžných provozních nákladech v domácnosti, kdyby došlo na horší scénáře. Protože nemůžu říct, že bych poslední roky kdovíjak rozmýšlel, co stojí rajčata nebo jestli potřebuju fakt tyhle hezké košile.

Jsem s rodinou co to jen jde. Zní to asi samozřejmě, ale mě se ne vždy dařilo (a daří) být doma přítomný naplno. Snažím se to vědomě měnit, být s partnerkou a s mrnětem, využít nabouraného rytmu aktivně na hry, procházky (s rouškou, bez lidí, klídek jo?), povídání a nenechat se pohltit pracovními úvahami. Ono ten čas s dítětem taky hodně pomáhá soustředit se proaktivně na budoucnost a nezoufat si :-)

Fáze 2: Shrnutí a co dál

Díky, že jste to dočetli až jsem. Máte tuhý kořínek. Snad vám to pomůže jako mě – aktuálně jsem na cca 90% vytížení a s pozitivním výhledem na nejbližší kvartál. Za odměnu pár rad na cestu už fakt jen v bodech:

  • Ať řešíte jakékoliv rozhodnutí, získejte si maximum informací od co nejširšího spektra (rozumných) zdrojů. Sami ve své hlavě nebo v kolektivu sobě smýšlením podobných se nejspíš rozhodnete slabě.
  • Druhým nejhorším prožitkem člověka (po zradě) je bezmoc. Opřete se o to, co dokážete nějak ovlivnit, získejte pocit aspoň částečné kontroly. Strašně se vám uleví.
  • Když vás přepadnou chmury a strachy, aktivujte mozek. Otázky, čísla, analytické úlohy, plánování, plusy a mínusy – nuťte mozek fungovat, převezme volant aspoň na chvíli. Emoce jsou užitečné pro celou řadu situací, pro řešení velmi složitých a nových problémů spíš ne.
  • Buďte aktivní směrem ke stávajícím klientům i k trhu. Krize bude silná a v krizi každý kope v první řadě sám za sebe, to je prostý fakt. Nečekejte, až si na vás někdo vzpomene nebo sám dovodí, k čemu jste užiteční.
  • Velmi důkladně a upřímně si promyslete, proč by u vás někdo měl utrácet peníze – dnes ale ještě spíš za kvartál, za rok, až přituhne. Ve většině oborů se pravděpodobně motivace a rozhodování změní a vy byste měli uzpůsobit víc, než jen „nahodit slevu“. Možná to, jak budete věci dělat jinak ještě nemá jméno – buďte na špici změny, ne na chvostu.

Dopřejte (si) čas přemýšlet

Většina lidí v mé branži o sobě pyšně říká, že se živí hlavou. Tedy že nemusí dělat repetetivní práci rukama s náročným šéfem nad hlavou a přísnými normami v zádech, třeba kdesi v továrně na součástky. Jenže, v praxi, bohužel na plné využití hlavy nezbývá čas. A tak ta práce hlavou že všeho nejvíc připomíná paradoxně právě pachtění se ve fabrice na výsledky.

Uspěchaná doba plná instatních rozhodnutí

Myslím, že to přišlo postupně a plíživě. Ještě si matně pamatuju doby, kdy marketing nebyl ani trošku agilní, a už vůbec ani trochu datový. Když jste chtěli být vidět, museli jste podepsat objednávku na fakt hodně peněz na fakt dlouho dopředu a doufat, že z toho něco za poměrně dlouhý čas bude. Stejně palčivý a zdlouhavý byl proces programování a kreslení prvních webů, jejichž výkon uměl málokdo a máločím spočítat, tištění katalogů a jejich převod do digitální podoby nebo uspořádat nějaký event.

Než jste dali za takové rozhodnutí hlavu na špalek, potřebovali jste zvážit docela dost věcí. Minulé zkušenosti, jiné možnosti, tu trochu dat co jste měli po ruce, názory kolegů, možná i nemožná rizika, jestli vás to náhodou nevratně nezruinuje, jestli to zvládnete, jestli tomu vlastně rozumíte, kdo další ve firmě s tím souvisí, co by to mohlo ovlivnit a jak. Zkrátka, potřebovali jste zatěžkat sedínku a nějakou tu chvíli v klidu přemýšlet.

Nechci si relativně nedávné roky idealizovat, určitě bylo spousty střelců a neschopů tehdy stejně jako dnes, osobně znám několik, co úspěšně zahřívají stejné židle a popírají veškeré přírodní zákony výkon vs odměna. Stejně mám ale neodbytný pocit, že všechno běželo pomaleji a ponořeněji do hloubky.

Vycházím z těch stovek porad a callů a schůzek a hodnotících koleček co ročně absolvuju. Co je vlastně jejich hlavní náplň?

  • produktivita – kolik úkolů dokončil ten či onen, jaká je delivery rate, kolik toho „má rozmakáno“ ve správci úkolů?
  • výkon – kolik jsme udělali? O kolik jsme vyrostli? Jakým tempem se zvětšuje tohle číslo? Kolik % už je hotovo?
  • peníze – kolik nás to stálo? Kolik nás to bude stát? O kolik míň by nás to mohlo stát? Kde můžem vymáčknout o fous víc peněz?
  • agilita – jak rychle dokážeme reagovat? Jak můžeme zrychlit výdej X do produkce? Jak můžeme lidem říct Y rychleji a častěji?

Obsese výkonem a produktivitou dosáhla bodu, kdy e-maily2-do listy jsou oficiálně klasifikované jako původci behaviorálních závislostí. Pokud trávíte většinu dne tím, že odpinkáváte zprávy v naději na Inbox 0, škrtáte jeden úkol za druhým a máte takové příjemné vnitřní blaho z toho „jak to hezky odsypává“ a rychle eskalující nervozitu když tak konat nelze – tak mám pro vás špatné zprávy, jste na stejné lodi s gamblery a kokaiňáky. Gratulki. Ale nezoufejte, chorobní smartphonisti na tom nejsou líp a je jich víc.

Hele a promysleli jsme to fakt dobře?

Co slýchám ale vážně hodně málo jsou věty jako:

  • „Pojďme se v klidu zamyslet, co to pro nás znamená “
  • „Pepo a promyslels to dobře?“
  • „Přemýšleli jste někdo, proč to nefunguje jak jsme čekali?
  • „Nepotřebujem víc času si promyslet co s tím?“

Přemýšlení není trendy – jako by se očekávalo, že všichni kdo si nárokují místo u stolu a slušnou výplatu by měli automaticky a na vyžádaní prostě vědět, znát odpovědi na všechny otázky, jasně vidět souvislosti. Navíc frčíme na vlně „fail fast, learn fast“ a to se s dlouhými úvahami úplně neslučuje. Na přemýšlení není čas. Tempo je rychlé, oči se upínají k realtime dashboardům kde naskakují čísla podobně jako švestky a třesně na jednorukém pirátovi a nám to v mozku dělá stejné dopaminové mešuge.

Přemýšlení není vnímané jako práce. Kdy naposledy vám dodavatel na faktuře napsal „5h – přemýšlení, jak to dělat líp“ aniž by cokoliv změnil? Kdy naposledy jste zavřeli e-mail, ztišili telefon a sedli se někde v klidu na bobek, abyste celé odpoledne prostě přemýšleli – bez výčitek, že vám někde něco utíká, nebo vás někdo shání? Dávno, co?

Nemluvě o tom, že přemýšlení nemusí mít nutně hmatatelný, měřitelný, použitelný výsledek. Pojďme si představit něco fakt kacířského – že někdo vážně chytrý celkem dlouho a fakt hluboce přemýšlel o nějakém problému. A k ničemu nedospěl. Prostě to ještě nevymyslel. Možná potřebuje víc času. možná víc informací. Možná tudy cesta prostě nevede a výstupem z tiché meditace je, že se zatím nic nestane. Obracím se teď hlavně k šéfům, manažerům, klientům – zaplatíte takovému člověku přemýšlením strávený čas? Jak moc a jakým způsobem by se musel obhájit? A zkousli byste to opakovaně?

Dopřejte sobě i lidem okolo čas přemýšlet

Kdybych tu měl featuru na hlasovací anketu a dal jsem vám na tučnou otázku hlasovat ano/ne, nejspíš by vás zhruba 2/3 odpověděly, že jasně. A abychom k sobě byli upřímní, z těch 2/3 by si většina lhala do kapsy.

Přemýšlení se totiž zpravidla neobjevuje ani na fakturách, ani na poradách, ani v popisech pracovních míst, ani v nabídkách na správu kampaní, ani v procesech na vývoj webu. Nějak implicitně se předpokládá, že tam někde asi je a že je přece samozřejmé, tak všední že není potřeba ho zmiňovat. Jde přece o výsledky, výkon, produktivitu a rychlost.

Jestli je to problém, to asi musí laskavý čtenář posoudit pro svůj případ sám. Budu-li mluvit za sebe a projekty co mi prošly rukama, je to problém zcela zásadní. Spousta mrzení, promáchnutých šancí a průserů k hašení nevzniká nedostatkem snahy, odpracovaných hodin nebo znalostí jak použít tu kterou technologii. Vznikají spíše nedostatkem kvalitního přemýšlení a slabými rozhodnutími z toho vyplývajícími ( v závěsu také díky egu, chabé komunikaci a kognitivním biasů, o kterých snad něco ublognu časem).

Když se pak nešťastníků ptám, v čem byl problém, bývá odpověď často podobná. Hrozně to spěchalo, nestihl jsem to promyslet. Tyjo to jsem nezvážil, to je složitější a bývalo by to zabralo dýl. A víš kolik mám teď úkolů? Já si nemůžu jen tak sednout a přemejšlet o věcech, chápeš?

Problém je v měřitelnosti akce. Všichni asi tuší, že za kampaní, programováním, projektovou prací nebo novým bannerem je i přemýšlení. Jenže vlastní akce se měří líp. Program napsaným kódem a hotovými featurami, počet nových napsaných inzerátů, variant ke schválení, hotových úkolů. Pro samé měření produktivity a výstupů pak máme tendenci zapomínat, že i to vlastní přemýšlení něco trvá a že ho nejspíš nezměříme.

Mozek v konstantním zápřahu nemá příležitost si odpočinout, odprostit se od toku informací, notifikací a cliffhangerů (nedokončených úkolů) aby mohl pálit energii na analýzu a syntézu řešení složitějších problémů, nacházet nové souvislosti. Přemýšlet je dovednost, se kterou se dispozičně rodíme všichni ale je třeba ji trénovat, stejně jako sport nebo cizí jazyky. Koneckonců, mozek má tendenci co 10s utíkat jinam.

Dopracovat se ke kvalitnímu přemýšlení znamená:

  • vytvořit si správné prostředí
  • být mentálně a fyzicky v pohodě
  • být rozhodnutí přemýšlet a netýrat se výčitkami, co jinde hoří víc
  • a řadu dalších (dokonce jsou na to téma i knížky)

Od pohledu je to rozhodně víc práce, než rychle odpovědět na další e-mail, posunout o kousek další task, rychle mrknout do dashboardů a vypálit od boku se znalým výrazem další recept na instatní úspěch. Přesto apeluji na všechny uspěchané aby si na přemýšlení udělali čas a na jejich šéfy a klienty, aby jim ten čas dopřáli. Jestli od svých lidí a dodavatelů chcete lepší výsledky a ne jen narychlo spíchnutá řešení, musí mít prostor skutečně hlavu používat:

  • Udělejte z přemýšlení práci
  • Dejte tomu cenovku
  • Dejte tomu vyhrazený blok v kalendáři
  • Dejte tomu šanci nevyústit hned ve výsledek
  • Dejte tomu rituály – místo kde máte klid, procházky, víkend pryč, hudba, dobré kafe v kavárně na druhém konci města
  • Udělejte z přemýšlení součást firemní kultury – něco, co je dobré, chtěné a chválené samo o sobě.

Tak se to alespoň snažím dělat já. U každého projektu mám každý měsíc vyhrazený nějaký čas (úměrný složitosti a rozpočtu), kdy si někde v klidu sednu a přemýšlím nad tím, jak projekt funguje a co by se dalo dělat já. Klient o tom ví a ví, že to bude na faktuře. Obdobně se snažím přemýšlet o vlastním byznysu a jak zlepšit svoji práci s ohledem na věci, co jsem viděl, naučil se, přečetl v chytrých knihách. Snažím se k tomu v rámci možností motivovat i klienty a lidi v širším týmu: „Nespěchejte, promyslete to. Pořádně.“

Výsledky se dostaví, věřte mi.

Jak (si) neotrávit projekt

Mám rád dlouhodobé projekty. Člověk vidí, jak mu to zraje pod rukama. Cítí dopady svých rozhodnutí na delší běh. Sehraje se s týmem, je součástí „big picture“. A taky může velice snadno zahnít, slevit z dravosti a nechat se k uzoufání otrávit. Nebo otrávit ostatní okolo sebe. Protože je prostě dost času i na neodborné chyby. Chci se podělit o pár nešťastných zlozvyků, které zvládnou sebevoňavější spolupráci na sebelepším projektu totálně zdevastovat.

Neplujte bez kurzu

Na začátku bývá nadšení z nové spolupráce. Co by se všechno dalo vymyslet a udělat, nově a jinak a líp. Tudůčka rostou jak Otesánek v řeznictví, padají vize a mise a sliby. Potíž je, když ten drive nemá jasnou strukturu a jasný cíl. Pro každý projekt, pro každého klienta mám jasně daná KPI ke kterým mají směřovat i nejabstraktnější nápady a strukturovanou roadmapu, podle které jedeme.  Pozor na todo listy a pipeliny všeho druhu – mají svůj smysl a cíl, ale věci se v nich rády odkládají, mizí, zasekávají (a tak se hodí spíš na operativu než na strategii). Chci vždycky vidět co se má prioritně dít v čase kdy. Mám rád tabulky, takže to mívám klidně i úplně stupidně v Google Sheets, ale nepohrdnu ani Gantt charty (Elegantt pro Trello nebo SmartSheet.com) kam si hodím ty hlavní priority.

Každý měsíc se ptám, co se stihlo udělat a jak to přispělo k plnění hlavního KPI (nebo jeho nějaké složce). Pomáhá mi to udržet koncentraci v šumu nápadů a „změn plánů“ všedních dní a hlídat si, že se dějí primárně věci podporující hlavní cíl (protože jinak se do programu často cpou něčí osobní zájmy, panické reakce, novinky v betaverzích, best-practice pro best-practice atp.)

Chybí-li jasný cíl a jasná cesta, skoro vždy se vám to rozsype pod rukama a nastane chaos. A jak nás volební kampaně učí, lidi mají rádi jistoty (fakt!). V chaosu, bez cíle, se dřív nebo později začne bouřit každá posádka.

JDUK_2016_ROADMAP_Month_Action_Plan_-_Google_Sheets

Neodkopávejte míče

Znáte ty lidi. Nějakou dobu to vypadá, že nic moc nedělají a pak z ničeho nic napadá obrovská hromada e-mailů, převážně úkolů pro všechny okolo nebo „jakože posunutí něčeho“ o krok dál, ale ne do finále. To nejsou hráči s tahem na bránu. Jen odkopávají míč, aby to vypadalo, že jsou pořád ve hře. Prosím, nedělejte to – nepřenášejte odpovědnost na jiné, nevytvářejte iluzi horečné práce z ničeho. Dotahujte věci do konce a doručujte výsledek. Proto nemám rád BaseCamp, Slack a další pokecávací nástroje. Hrozně dobře se v nich daří lidem, kteří excelují především v komunikaci. Proto taky nemám rád dlouhé a široké porady bez jasné konkrétní agendy, protože to je písnička na stejné téma.

Odkopávání míče otravuje život všem okolo, protože jim přiděláváte zbytečnou práci, byť jen s odpovědí. Dřív jsem na tohle dost trpěl, zvlášť když jsem nestíhal. Dnes se snažím minimalizoval počet „ok“ odpovědí a „co se děje“ statusů a různých kreativních průjmů co jen odvádí pozornost a snažím se říkat hlavně až „to je hotovo“ nebo „tohle konkrétně je třeba, aby bylo hotovo“.

Nedrbejte

Drby jsou zlo. Vytvářejí iluzi společenské sounáležitosti, společného tajemství nebo shodného nepřítele. Drby vytváří iluzi, že já patřím „k nám co víme“ a ne k „nim, co se nad nimi smráká“. Moje zkušenost zvlášť ve velkých firmách je, že drbe každý každého s každým a drby dokážou jak sněhová kulička nabalit lavinu a ve finále ovlivnit celý tým. Buďte profíci a stůjte radši bokem. Nedrbejte s klientem jeho šéfa, jeho dalšího dodavatele, s dodavateli klienta, s šéfy jejich podřízeného – zkrátka s nikým nikoho.

Drby nakonec vždycky vysáknou na povrch. Ten co drbal s vámi jednou zdrbe vás, jednou někde u skleničky to vypadne ven a nůž ze zad už budete těžko tahat ven, nebo jiný vám. Zůstane jen kyselo a zášť, která dost možná nakonec z projektu někoho vyžene.

Nežalujte

V projektu dost často zodpovídáte za věci, které nedokážete plně ovlivnit. Někdo něco nestihne, nedodá, udělá blbě nebo jinak než čekáte. Někdy vás někdo systémově blokuje, protože ho ohrožujete, mrvíte status quo. To se může stát, ale řešením není žalovat – ukazovat prstem a říkat „nemám výsledek, protože ten tamto“. Je to snadné, člověk ze sebe sundá stres, uhne příslovečenému padajícímu kakanci. Fakt často se s tím setkávám, pokud je na projektu víc dodavatelů a všichni si v pressu přehazují odpovědnost jako horký brambor. Málokdy to ale něco řeší.

Je těžší, ale mnohem lepší ovládnout emoce a být konstruktivní. Ukázat co nejdříve a co nejférověji kde je chyba a bez zbytečných odsudků. Snažte se primárně odbourat problém, systémově, neosobně, bez výčitek. Když totiž necháte chyby soudit emocemi, když naházíte hnůj na jiné (a fuk, že po právu), zanášíte do společných vztahů stejnou časovanou bombu, jako drby. Nakonec vždycky bouchne.

Nedělejte, že nevidíte

V každém projektu jsou problémy a rizika a obtížná rozhodnutí k řešení která někdo vidí a někdo ne. Je nesmírně lákavé, když si něčeho všimnete co by vyvolalo zbytečné diskuze, práci a problémy jednoduše předstírat, že problém není. Že se to nejspíš dělá zbytečně (ale všichni maj takovou radost), že to měříme nejspíš blbě (ale hezky to vychází), že něco neumíme (ale nikdo si nevšiml). Je naopak těžké být za kazišuka, co narušuje pozitivní energii a ukazovat prstem na temná zákoutí

Když to vezmu optikou projekťáka, vždy mne nejvíc bolí patálie, co začaly v malém, ale dostaly čas vybobtnat. Problém beze jména, který se neřeší a který jakože nikdo nevidí, ten málokdy sám zmizí. Mezi klienty mám pověst „potížisty“, ale snad v dobrém. O špatných zprávách mluvím hned a snažím se chodit rovnou i s řešením. Občas jsem asi trochu zatrest a kazím hippie-yippie nálady. Když mi ale Proof&Reason dělali výzkum k chystanému redesignu, vypadlo tohle překvapitě jako jedna z nejlépe hodnocených vlastností.

Nebuďte ve špatné místnosti

Linked In dáví tuny motivačních blábolů, nemám je rád. Tenhle mi ale v čase stále dokazuje, že fakt platí.

WrongRoom

Tohle je chyba, která se mi děla fakt často. A sice, že mi vyhovovalo pracovat s lidmi, co uměli méně, než já. Bylo komfortní pracovat s manažery, co nerozuměli mé práci dost na to, aby se v ní tvrdě vrtali. S partnery a agenturami, které jsem mohl školit a vést je směrem, který mně vyhovoval a pomáhal mi držet kýženou pozici. Vyhnete se tím celé řadě složitých otázek, odpadá stres a tlak. Udržíte pohodlně status quo.

Problém toho přístupu je, že po čase neuvěřitelně zakrníte. Ve svých vlastních postupech, myšlenkách a náladách. To se projeví nejen na výsledcích, ale taky na potěše z práce na projektu. A tak to dneska dělám jinak a snažím se do projektů zvát ty nejlepší – lidi chytřejší, zkušenější a nejlíp s trochu jiným pohledem, než mám já. Je to dost nepohodlné, protože leckdy vyplavou na povrch moje vlastní chyby, nedodělky a omyly. Ale taky mě to posouvá dál, líp držím rychlost s dynamickým oborem. A taky mi to pomáhá nebýt moc pyšný a přesvědčený o své skvělosti a všeobjímající moudrosti, což je bohužel nemoc, která už některé mé jinak vcelku schopné kolegy dočista požrala.

Nepokračujte silou, když to fakt nejde

Říká se, že nejtěžší je v podnikání říkat ne. Jsou různé druhy ne. Hodně dlouho mi trvalo naučit se říkat ne novým projektům, ze kterých čouhal problém. Ještě dýl mi trvalo naučit se říkat ne projektům, které už jedou. Odejít z jedoucí spolupráce, která dobře vynáší a kolem a kolem vlastně ujde, to je fakt kumšt.

Začne to zpravidla plíživě, když padají zásady popsané výše – někdo někde dělá špatnou či nesmyslnou práci, možná se dělá dobrá práce ale se špatným zadáním. Logicky to drhne a roste frustrace. Protože se k ní ale dost lidí nepostaví čelem a dělají, že nevidí, začne se ventil upouštět drby a přehazovat problémy na druhé. Na konci kus týmu ve zlém ukazuje prstem a druhá půlka letargicky odkopává míče, kde se stala chyba už se hledá dost blbě. Vůbec nejhorší na tom je zůstat, nechat se tím požírat, snažit se všechny zachránit často proti jejich vůli – věřte mi, zažil jsem to – sežere vás to zaživa. Stejně jako v každém jiném vztahu je čas se snažit a čas už fakt jít o dům dál.

Checklist kontroly před spuštěním e-shopu

Před spuštěním nové verze e-shopu se snažím projít aspoň základní checklist. Je zaměřený na e-shopy, ale určitě se z toho dá vyzobat si to svoje i pro jiné typy webů. Snad se bude někomu hodit :-)

Základní funkčnost a obsah webu

  • korektně napojený sklad / ERP
  • korektně napojené účetnictví
  • korektně napojené CRM
  • propisuju na web všechny produkty
  • propisuju na web produkty do správných kategorií
  • zobrazuju správné ceny
  • zobrazuju správnou skladovost
  • zobrazuju správné datum dodání
  • správně zobrazený strom kategorií v menu
  • produkty mají správné atributy, parametry
  • řazení produktů správně funguje podle správných parametrů
  • filtrace produktů správně funguje podle správných parametrů
  • stránkování produktů správně funguje
  • interní vyhledávání správně funguje
  • vložím produkt do košíku
  • průchod košíkem v pořádku
  • otestované formuláře v košíku na chyby a útoky
  • odeslání objednávky v pořádku
  • funkční všechny platební metody
  • funkční všechny metody přepravy
  • odejde email s potvrzením objednávky
  • objednávka se mi propíše do interních systémů
  • funkční štítkování produktů (top seller, sleva, …)
  • funkční nastavení slev a pobídek v CMS
  • funkční uplatnění slev a pobídek v objednávce
  • web se správně zobrazuje ve všech nejpoužívanějších verzích prohlížečů
  • otestované správné zobrazování fontů, řádkování, odsazení atp.
  • web se správně zobrazuje na smartphonu, dokážu objednat
  • zobrazuju správně cookie hlášku
  • mám aktuální VOP
  • mám aktuální kontakty, o firmě
  • správně funguje vkládání nových produktů
  • mám ošetřené chování vyprodaných / ukončených produktů
  • mám možnost spravovat 301 redirecty
  • mám možnost editovat obsah v kategorii
  • mám možnost editovat obsah na produktu a zatřízení produktu
  • mám aktuální a funkční logo
  • fungujou sdílecí čudlíky na sociální sítě
  • funguje Heuréka widget s hodnocením
  • monitoruje se dostupnost webu 24/7
  • Administrace není veřejně dostupná
  • Administrace není indexovatelná
  • Funguje přihlášení stávajícího uživatele
  • Korektně přenesená databáze objednávek
  • Korektně přenesená databáze zákazníků
  • Mám vyřešenou ochranu před roboty, scrapery, spammery
  • Fungují mi zákaznické vstupy (recenze, hodnocení) a jsou ošetřené proti útokům

SEO

  • Stránky mají správné titulky
  • Stránky mají správné  hlavní nadpisy
  • Stránky mají správné meta descriptiony
  • Mám vygenerované všechny stránky, které jsem chtěl
  • Kategorie produktů mají správné texty (pozor na placeholdery, auto proměnné)
  • Produkty mají správné texty (pozor na placeholdery, auto proměnné)
  • Obrázky mají vygenerovaný správný ALT napříč webem
  • Generují se dobře parametrické kombinace kategorií
  • Skryté stránky se korektně nezobrazují v navigaci
  • Stránkování je ošetřené proti duplicitám
  • Řazení v kategoriích je ošetřené proti duplicitám
  • Zkontrolovaný soubor robots.txt
  • Zkontrolovaný tag meta robots (pozor na zákaz indexace, procházení)
  • Web projitý crawlerem (pozor na divné URL, duplicity)
  • Poznačit všechny změny URL (změna architektury, logiky tvorby URL)
  • Párový seznam všech měnících se URL stará / nová na redirecty
  • Prohledat veškeré HTML na „nofollow“, „noindex“ a zkontrolovat
  • Zkontrolovat všechna přesměrování, aktivní zazálohovat
  • Existuje minimálně jedna hlavní sitemapa namapovaná v robots.txt
  • Existuje sitemapa pro obrázky
  • Existuje sitemapa pro videa
  • Mám korektně nasazená všechna mikrodata
  • Mám smysluplné názvy souborů obrázků, videa, PDF
  • Stránky, které nechce indexovat, nejsou v sitemapách
  • Správně vygenerované automatické interní odkazy
  • Přenesené ručně řízené interní odkazy + jejich seznam
  • Existuje seznam všech aktuálních URL adres starého webu
  • Záloha předstartovní verze HTACCESS
  • Sleduju si aspoň měsíc předem chování robotů v logu
  • Hlavní typy stránek projdou testem mobilní přívětivosti
  • Hlavní typy stránek mají uspokojivé skore rychlosti v Google Speed testu
  • Sleduju si indexaci pro srovnání po spuštění
  • Sleduju viditelnost na dotazy pro srovnání po spuštění
  • Mám připravený soubor / značku  pro re-autorizaci GSC
  • Mám vyřešené 404 stránky + měření
  • Mám vyřešenou předstartovní a postartovní zálohu
  • Mám vyřešený SSL certifikát

PPC

  • Správně vygenerovaný Heureka feed
  • Správě vygenerovaný Zbozi feed
  • Správně vygenerovaný Google PLA feed
  • Mám připravené scripty na landing na 404 z inzerce
  • Sleduju si skore kvality pro srovnání po spuštění
  • Pokud je někde změna URL, mám připravené upravené inzeráty a sitelinky
  • Pokud změna logiky webu, mám připravené nové definice publik
  • Pro nové stránky vyřešené nové sestavy ano/ne

Webová analytika

  • Mám nasazené měřící kódy pro traffic
  • Mám nastavené měření objednávek
  • Mám nasazené remarketingové kódy a pixely
  • Mám nasazené konverzní kódy pro PPC
  • Mám vyloučený vlastní traffic (IP)
  • Mám nasazené alerty pro zásadní poklesy v kanálech (traffic, revenue)
  • Sleduju korektně průchod košíkem
  • Měřím interní vyhledávání

UX

Svým UX checklistem pro e-shopy mne parádně doplnil Ondra Ilinčev.

 

VÝVOJ 

Super tahák pro vývojáře a kodéry od VzhuruDolu.cz

Chybí mi něco? Hodťe mi nápady do komentářů, rád checklist doplním.

Jak jsem se natrápil při výběru copywriterů

Letošní léto se mi sešlo několik projektů, kde jsem potřeboval obměnit nebo posílit copy týmy. Cítím se hůř jak Frodo Pytlík po průchodu Mordorem a dumám, zda je chyba ve mě nebo na druhé straně barikády. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Od lesa – co jsem potřeboval?

Typický projekt, kde copywritera potřebuju, už vyrostl ze „SEO textíků“ ale ještě nedorostl do fáze, kde by obsahově tvořil trh. Snaží se publikovat články, rozhovory, drobné případovky, návody, tipy a tak podobně na smysluplných webech. Takových, kde věříme, že je do nějaké míry naše cílovka nebo na takových, které se zabývají naším oborem. Nekupujemem SEO balíčky a nelezem na Placlu.  Oborově je to dost široké – od lyžařského vybavení, přes B2B propagaci nebo manažerské vzdělání až po bydlení. V různých segmentech se trošku liší co potřebujem a kolik webů projde pár fázemi screeningu do tabulky „tady chceme být“.

Od obsahu jsme měli asi celkem běžná očekávání – aby byl věcně správný, něčím nový nebo zajímavý, originální, pokud možnost využíval nějaké citaci na další zdroje informací. Kolem a kolem aby od startu dával důvod číst až do konce a na konci toho čtenář nelitoval, ba naopak aby cítil nutkání to poslat dál, kliknout na odkazy, komentovat. Na všech projektech jsme měli vyzkoušeno, že to s trochou praxe po čase jde. Neměl jsem žádné extra požadavky stran brandingu (přímému se spíš vyhýbáme) ani klíčových slov.

Od copywritera jsem potřeboval, aby to byl samostatný praktik. Co tím myslím? Aby si dokázal říct, jaké informace potřebuje. Aby si dokázal sám udělat nějaké rešerše, o tématu si něco zjistit, podívat se co o tom už na netu je a udělal to pokud možno líp. Aby dokázal vzít za práci v dohledné době a neměl potřebu 6 měsíců čekat na 10 výzkumů, než ukáže co v něm je. A ideálně nějaké prokazatelné reference nebo vzorový výstup.

Cenu jsem měl jen jako filtr zhora. Ne, že bych nebyl ochoten platit za kvalitní práci, ale popravdě pro žádného z mých klientů neumisťujeme obsah na taková média, aby se jim zaplatil copywriter, který 2 normostrany dá se vším všudy za 10.000Kč+, zato toho potřebovali vydat ven relativně hodně. Oslovoval jsem primárně copywritery a hodinovkou (nebo ekvivalentem) do 1000Kč.

Jako feeler můj úvodní poptávací email:

Dobrý den,

blabla.. úvodní smalltalk

Klient: XXX
– primárně nám jde o lyže a vybavení na lyžování
– jsme asi největší půjčovna lyží v ČR, specializace na výpůjčky pro děti + použité lyže vyšší kvality
– rodinná firma s dlouhou tradicí na trhu, zázemí 3 kamenných krámů v Praze

Zadání:
– primárně textace pro média (články, rozhovory, infografiky, návody, tipy apod.)
– ale taky pomoc s obsahem pro videoscénáře, komunity (diskuze, fóra)
– občasně možná taky pomoc s emaily
– cílíme především na rodiny s dětmi, částečně i na aktivní singles a hobíky
– NEchceme ani SEO textíky ani produktové PR – snažíme se spíš bavit, radit, tlačit pár klíčových myšlenek (výpůjčka výhodnější než koupě nových, použité nejsou špatné atp.)
– na druhou stranu nebudeme pouze v top médiích, takže nepotřebujeme jeden kus dělat dva dny, tohle říkám otevřeně: potřebujeme reálný výkon během sezony, ne vyhrávat kreativní ceny a kasat se na barcampech co jsme vymysleli za kulišárny :-)
– primárně jdeme po odborných webech (Snow.cz) případně rodina (Maminka.cz), lifestyle (Zena-in.cz) a výjimečně nějaký sport a zdravý životní styl

Co máme:
– hrubou obsahovku od Pabeni.cz
– samozřejmě informace o cílovkách
– klíčovky, data apod. v dobrém rozsahu
– za loňskou sezonu celkem dost zkušeností s různými médii a formáty
– vcelku dobře šlapající performance a aktuální data z něj

Co potřebujeme:
– prostor na cca 5-10 větších výstupů měsíčně + drobnosti po cestě (minimálně manday, spíš víc)
– ochotu ukázat nám relevantní zkušenosti, ukázky, referenční osoby
– zájem o zimu, lyžování – je strašně poznat pokud člověk ví o co jde a pokud ne – tady oceníme upřímnost, pokud vám zima nic neříká radši si to řekněme rovnou :-)
– relativní samostatnost co se rešerší a kreativního řešení týče
– na úvod vzorový výstup na vybrané téma
– výběr médií a komunikaci s nimi si řešíme, ale za podporu případně otevření dalších dveří budeme samozřejmě jen rádi :-)

Forma odměny, cena a workflow spolupráce je samozřejmě k diskuzi.

Jo a jak moc spěcháme? Dost :-) chtěli bychom začít ASAP.

Zajímalo by vás to?

A co jsem dostal? Slušnou sodu

Předně, následující řádky neberte jako „hejt“. Neházím všechno do jednoho pytle a netvrdím, že být copywriter člověka nějak předurčuje k zlozvykům. Jen popisuju aktuální zkušenosti, možná trošku umocněné vleklou frustrací. Berte to trošku s rezervou.

Oslovil jsem za čtvrt roku zhruba 30 copywriterů, převážně freelancerů a pár firem. Vybral jsem na dlouhodobo jednoho. Zato jsem asi o 5 let starší. Nejvíc mě deptalo:

  • paradoxní neschopnost copywriterů komunikovat – často už z první odpovědi jsem měl pocit, jako by mi psalo právní oddělení komerčky. Pozdní reakce na emaily, nezvedané telefony, ochota sejít se osobně už vůbec. To jsou všichni tak plaší introverti?!
  • absolutní neochota odkrýt karty – dost jsem se ptal, jak při práci běžně fungují, co budou potřebovat od nás, jak si dělají rešerše. Hlavně abych si dokázal postavit nějaký hladký proces (co navazuje na co u koho, termín atp.) Odpovědi buď žádné, nebo vágní. Má vůbec dobrý copywriter nějaký systém práce, nebo jede jak se zrovna vyspí múzy?
  • velká neochota být samostatní – překvapilo mě, že nejčastější téma bylo „tak mi pošlete vše co k tomu máte, co tam chcete a já to sepíšu“ – jako fakt je zvykem nadiktovat osnovu a za copywriting se považuje obměna slov ze všedních na o něco méně všední? A jak by ty podklady měly vlastně vypadat?
  • nezájem o cílovku – nelžu, 50% copywriterů se mne nijak nevyptávalo na cílovku. Neřešili pro koho píšou, proč, jak. Nikdo se neptal, kam přesně výstup půjde. Jak bez toho píšete? Upřímně, ono u těch zbylých 50% co se zeptali to nebylo ve finále o moc lepší. To mne vede k úvaze, že asi nemám podklady v takové podobě, aby copíkům pomohly. Jak by ale měly vypadat?
  • nezájem o projekt – obdobně se mne jen málokdo vyptával na projekt, produkt. Dělám skoro výhradně výrobce – překvapilo mne, že nikdo nechtěl poslat vzorek, přijet do fabriky nebo na prodejnu. Všechno hezky od stolečku. Zase jsme u plachých koloušků.
  • nezájem o kontext – snažil jsem se z nich vypáčit, jak si dělají rešerše, jak zjišťují jak kvalitní je už existující obsah na podobné téma. Zjistil jsem, že jsem skoro jediný, koho tohle zajímá. To nepatří k běžné praxi? Nebo je to schválně, aby se nenechali v kreativním procesu ovlivnit? Jak pak ale vědí, jak vysoko si dát laťku?
  • absence specializace – často jsem dostal reakci, že „tohle téma není zrovna jejich to vono“, ale už jsem se nikde na webu nedočetl, co je teda ta kýžená specializace. Nedopátral jsem se toho moc ani v referencích, ani na LinkedInu (většinou nemaj) ani jinde.
  • slabá osobní prezentace – překvapilo mě, kolik copywriterů má příšerné weby. Nemyslím vizuálně. Obsahově. Přijde mi, že většina jich obhajuje spíš potřebu a smysl copywritingu, než sami sebe. Dopátrat se na webu nějakých cen, průkazných referencí, ukázek práce – těžké, moc těžké.
  • s tím souvisí častá neochota zpracovat vzorový výstup: moje zadání bylo jasné – zpracujte jeden kus, pokud bude po revizích použitelný do produkce, platíme plnou cenu. Pokud bude mizerný, budeme chtít výraznou slevu. Pokud si nemám kde prohlédnout ukázky práce a nedostanu referenční osoby, jak mám zrovna v tomhle oboru do pytle zjistit, zda ten někdo něco umí? Můj pohled se ale setkal s těžkým nepochopením.

Když už jsme se do vzorového výstupu pustili:

  • krváceli jsme na termínech – stále něco pozdě, stále nějaké urgence
  • krváceli jsme na procesu – buďto něco 2 týdny vznikalo tiše v blackboxu nebo na nás šlo 20 dotazů co, jak, proč, data, výzkum, ble ble a nakonec jsme v tom utopili další den dva interní práce a nedostali jsme o moc lepší věc, než co vylezlo z toho blackboxu
  • krváceli jsme na kvalitě – já teda nejsem velký copy znalec, ale mám nějakou představu o klišé, trpném rodě, nudě a tonalitě .. asi víte kam mířím. Přijde mi, že je obecně kvalita poptávky po textech tak nízká, že jsou copywriteři v komerčních zakázkách zvyklí, že kvalitu nikdo moc neřeší, hlavně že je napsáno

Pár spoluprací nedopadlo na příliš akademickém přístupu. Bez dotazování, výzkumů, person, estýdýsí, focusek a kdovíčeho nebyli ochotni se pustit do práce. Bohužel, občas prostě není finanční nebo politická situace ve firmě taková, aby tohle šlo realizovat v daném čase. A občas prostě tak do hloubky jít nechcem, někdy prostě fakt stačí dobře řemeslně odvedená práce, ale nehledáme 100% klenot. Což mne vede k dotazu, zda je možné dělat nadprůměrné copy bez půlroku a pár se tisíci na komplexní zákaznický výzkum?

Mám z toho trochu zamotanou hlavu

Různé dodavatele různých prací sháním pro klienta celkem často. Zatím jsem ale v žádném oboru moc problémy neměl, až na copywritery. Nevím, zda je problém ve mě – že copíkům nerozumím, neumím práci dobře poptat nebo čekám moc muziky za málo peněz .. no a nebo je problém v copywritech, že nejsou v sebeprezentaci a pracovní kultuře tak daleko jako výkonnostní markeťáci nebo vývojáři.

Každopádně bych se rád poučil, přiučil a do příště to zvládal lépe. Zajímá mě váš názor a zkušenost:

  • jak vůbec copywritery hledáte, kde?
  • jak poptáváte copy práci?
  • jak copywritery vybíráte? co jsou ta hlavní kritéria?
  • jaký model odměny volíte?
  • jakou cenu v něm považujete za běžnou, indikující kvalitní práci?
  • jak řešíte situaci, kdy projekt nemá hotový širší výzkum?
  • jak zadáváte téma ke zpracování?
  • jaké podklady k zadání dáváte?
  • požadujete nějaké vzorové výstup? jak řešíte „skicovné“ pokud je vzorový výstup mizerný?
  • jak si řídíte dlouhodoběji proces téma x kvalita x deadline?
  • máte pro mne jakýkoliv jiný tip či radu?
  • a hlavně, máte někoho, koho byste mi doporučili? :-)

P.S.: pro copywritery: je fakt možný, že to řeším úplně blbě. Když v reakci sepíšete u sebe „how-to“, jak sehnat a rozjet copywritera pro klienta, rád vás sem doplním a odkážu. Fakt by mne to zajímalo.

4 roky na volné noze: 7 tipů do praxe

S dalším rokem přišly další změny a zkušenosti. Pro tentokrát si ale odpustím román o svých ročních patáliích a zkusím nabídnout hlavně začínajícím freelancerům pár tipů do praxe. Vydestilovaných ze zkušeností mých a řady kolegů na volné noze, se kterými jsem si za tu dobu o podnikání povídal.

1.Získáte takové klienty, o jaké si řeknete

Řeknete si o ně tím kde a jak vystupujete, svou cenou, svým přístupem a z něj plynoucích doporučení nebo jednoduše tím, že někde jasně napíšete, pro jaké typy klientů chcete pracovat.

Budete-li tiší, levní a uťápnutí získáte velmi pravděpodobně méně průbojné klienty pasoucí po úspoře. Neskromná, velkohubá prezentace vždy a všude vám získá klienty s podobně vyvinutým egem. Je na vás, jestli se vám v takovém nastavení bude dobře pracovat. Když se budete profilovat jako milovník těžkých výzev, tak si vás najdou – otázka je, jestli jejich tlak na nervy a efektivitu dlouhodobě ustojíte.

Cena funguje jako filtr na „perspektivní“ projekty ocamcaď pocamcaď. S příliš nízkou cenou vám zkušení nebudou důvěřovat, s příliš vysokou se vám mnohé (začínající, s blbou zkušeností, opatrnější) věci vyhnou. Vyšší hodinovka taky láká víc korporátních klientů, kde se jako jednotlivec snadno hodně natrápíte.

Napište si na web a na své profily, pro jaké typy projektů v jakých oborech jakým modelem nejraději pracujete a v delším období k vám právě takoví začnou chodit. Už proto, že se v popisu poznají. Mohlo by se zdát, že byznys je jen chladný kalkul, metriky a ROI. Reálně ale stejně jako jinde v životě máme radši a vyhledáváme hlavně sobě něčím podobné.

 

2. Nechte za sebe mluvit svou práci

Je snadné si na web napsat, že jste na něco experti. Do referencí hodit loga,  k tomu doplnit kolik tisíc klíčových slov jste za kolik stovek hodin pro kolik desítek klientů analyzovali a zakončit to tím, že „dozajista společně najdete skvělé řešení, které pomůže růst, protože to děláte dlouho a vrážíte do toho srdíčko.“ Trochu se to očekává, nějaké sebechvále se nevyhnete (ani já). Potíž je, že to v té či oné podobě dělají všichni.

Největší váhu a schopnost vás odlišit má názor těch, kteří do vás investovali. Omezujte obsah, ve kterém o sobě mluvíte sami a nechte mluvit práci a klienty za sebe. Nejlépe fungují případovky, ukázky z praxe. Když za sebe necháte říkat fajn věci ostatní, budete taky lákat úplně jiný typ klientů, než když se budete všude chválit hlavně sami.

Mně osobně nejlépe funguje, krom osobních doporučení, v ČR velmi podceňovaný LinkedIn. Skuteční lidé, kteří svým jménem a reputací stojí za svým profilem, o mně něco říkají. Nebo NaVolneNoze.cz.

 

3. Omezte formality

Můj právník až si tohle přečte mne nejspíš přetáhne po prstech sbírkou zákonů. Fakt je ten, že zkušenost moje i řady jiných je, že velké papírování a smlouvy vás na volné noze nespasí. Jste malí a jste sami, když se někdo rozhodně vám nezaplatit nebo s vámi vyběhnout, reálně nevymůžete nic moc.

I kdybyste byli stokrát v právu, v intencích faktur freelancera se skoro nikdy nevyplatí se soudit. Neplatič navíc často peníze objektivně nemá. Raději řekněte častěji ne, když si nejste férovostí klienta jistí nebo vám intuice hlásí riziko. Je snažší problémům přecházet, než je řešit – řešíte si je totiž vždy sami za sebe.

Tam kde to klient sám chce, tam papíry podepisuju – sám po nich nebažím a moc od nich nečekám. To stejné mám s reporty, projektovými systémy, zápisy z jednání, dodatky k dohodám. Držte je maximálně stručné a účelné.

Co vás odlišuje od agentur je lidskost, blízkost kontaktu a málo formalit – věřte, že pro spoustu firem je to obrovské osvěžení a úplně jiný vztah, než mají s většinou svých dodavatelů.

 

4. Plánujte vše radši při zemi

Zejména pokud jde o termíny, budoucí příjmy a výhled, jak hladce vše půjde. Skoro vždy to půjde hůř. Každý z nás do nějaké míry trpí jevem zvaným „planning fallacy“ – chronickým přeceňováním toho, jak rychle co stihneme. Já taky. A vy též.

Není ostuda vzít méně projektů a naplánovat si méně hodin práce denně, čekat že se věci spíš zadrhnou (ten něco nestihne, ta onemocní, to se ukáže jako složitější, támhleto bude chybět …). Jinak skončíte jako já po víc jak dva roky – věčně pracující, víkendy, večery, svátky.

 

5. Vypěstujte si své nejlepší klienty

První rok na volné noze jsem dělal kvanta analýz, auditů a rešerší pro menší a střední projekty. Snil jsem o tom, že začnu dělat to stejné pro velké a známé brandy (a tak se časem stalo, vizte první bod). Problém v mé konkrétní specializaci je, že je to obrovsky náročné a ubíjející – začínáte stále znova, pořád poznáváte nové projekty a zase se loučíte, pořád děláte podobné věci.

Zjistil jsem, že mne víc baví dělat dlouhodobou práci, více do hloubky i do šířky – ne jen odborně ale i projektově. Problém je, že takové zakázky se na volné noze fakt těžko získáváte, protože na to typicky už potřebujete tým (a jeho vlastnosti: elasticitu, zastupitelnost aj.). Pokud už je získáte, naskočíte zpravidla do rozjeté lokomotivy, kde už je směr kolejí celkem daný a řídí spíš ona vás než vy ji.

Dnes mám to štěstí, že pracuju pro méně klientů hodně času a hodně do hloubky. S každým jedním jsem ale začínal postupně v malém a přes výsledky, budování důvěry a obyčejné lidské „zvyknutí si na sebe“ jsme se propracovali od pár hodin k pár dním měsíčně. Jsem takhle nesrovnatelně šťastnější, než když jsem točil jeden projekt za druhým.

Piplejte si svoje klienty jako semínko v květináči a když budete poctivým zahradníkem, vyrostou vám z nich kouzelné fazole .. po kterých vyšplháte k zajímavější práci :-)

6. Slibujte míň, dávejte víc

S pátým bodem souvisí hodně očekávání. Je určitě důležité, jak odborně správně svoji práci děláte, jaká absolutní čísla a hodnoty přinášíte, jak to evidujete a tak podobně. V dlouhodobém projektu je ale, zpravidla, nejdůležitější vzájemná spokojenost. A ta podle mne vyvěrá z očekávání.

Když domlouvám novou spolupráci, vždy odhaduju termíny pozdější, cenu vyšší a složitost úpornější, než kolik by se dalo ideálně nabídnout. Všem klientům to na rovinu říkám: „já vás nebudu štvát suprovou nabídkou napnutou na doraz, jen abych vás získal“. Slibuju krev, pot a slzy a vždy radši zakázku nezískám. Když se ale domluvíme a já svou část splním skvěle, překonám očekávání a probudím nadšení.

Nemusí to být o moc, rozdíl oproti „jen dodat, co jsme dohodli“ je vždycky obrovský. Někdy to znamená pracovat víc (a někdy o dost víc), než kolik reálně fakturujete a dělat věci a brát na sebe odpovědnost, která se od vás a priori nečekala. Bez toho to nepůjde. Geniálně to popisuje Sean Connery ve Skále:

Zároveň tím oproti slibotechnám minimalizujete riziko zklamání, které je největším zabijákem vašeho brandu a energie do další práce vůbec. Počítejte s tím, že když jednou klienta zklamete, bude to vždycky vaše chyba a ten smrádek se s vámi potáhne ukrutně dlouho. Ostatně, nespokojení jsou slyšet vždy nejvíc.

7. Pořád se učte z kvalitních zdrojů

Pokud budu mluvit za online marketing, jde neuvěřitelně rychle dopředu. Loňské postupy zítra nemusí být platné. Staré hypotézy a teorie se rychle překonávají, přicházejí nové. Technologický pokrok je nezastavitelný. Udržet se na špičce znamená neustále se učit, jinak prostě zreznete a vlak se dohání strašně těžko.

Problém je, kde se učit. Svět naplno zasáhla epidemie content marketingu. Publikují všichni všude o všem. Za následující názor mne asi mnozí vynadají, já si za tím ale fakt stojím: drtivá většina zdrojů informací, o které běžně zakopnete, stojí úplně za prd. Blogy, konference, školení, přednášky, odkazy v tweetech, ebooky. Stále dokola omílaná obecná dogmata, evergreeny, osobní promo, populární mýty, teoretické poučky vykradené z jiných teoretických traktátů, reference často na věci co sdílející pořádně ani nečetl nebo návody na to jak dělat svoji práci jako všichni ostatní (což skoro nikdy nevede k super výsledkům). Je to jako jíst hambáče a zapíjet to Colou – pupek zaplácnete, ale živiny žádné.

Buďte hodně vybíraví v tom, koho čtete a posloucháte, kam se chodíte učit. Je mi obrovsky sympatický přístup Jindry Fáborského k výběru řečníků na Marketing Festival. Vybírejte si své zdroje informací stejně přísně.

Nejcennější zdrojem učení se je vaše vlastní práce. Vybírejte si takové projekty, kde se můžete učit, kde můžete testovat a chybovat, kde jsou zkušení parťáci v týmu zapálení pro věc od kterých je si co brát. Vyhněte se obloukem projektům, kde už startu jste za hvězdu se kterou se nediskutuje nebo kde jen plníte přání shůry v pevně daném kurzu. Bývají lákavé, bývají to snadno vydělané peníze. Ale zakrníte.