Jak (si) neotrávit projekt

Mám rád dlouhodobé projekty. Člověk vidí, jak mu to zraje pod rukama. Cítí dopady svých rozhodnutí na delší běh. Sehraje se s týmem, je součástí „big picture“. A taky může velice snadno zahnít, slevit z dravosti a nechat se k uzoufání otrávit. Nebo otrávit ostatní okolo sebe. Protože je prostě dost času i na neodborné chyby. Chci se podělit o pár nešťastných zlozvyků, které zvládnou sebevoňavější spolupráci na sebelepším projektu totálně zdevastovat.

Neplujte bez kurzu

Na začátku bývá nadšení z nové spolupráce. Co by se všechno dalo vymyslet a udělat, nově a jinak a líp. Tudůčka rostou jak Otesánek v řeznictví, padají vize a mise a sliby. Potíž je, když ten drive nemá jasnou strukturu a jasný cíl. Pro každý projekt, pro každého klienta mám jasně daná KPI ke kterým mají směřovat i nejabstraktnější nápady a strukturovanou roadmapu, podle které jedeme.  Pozor na todo listy a pipeliny všeho druhu – mají svůj smysl a cíl, ale věci se v nich rády odkládají, mizí, zasekávají (a tak se hodí spíš na operativu než na strategii). Chci vždycky vidět co se má prioritně dít v čase kdy. Mám rád tabulky, takže to mívám klidně i úplně stupidně v Google Sheets, ale nepohrdnu ani Gantt charty (Elegantt pro Trello nebo SmartSheet.com) kam si hodím ty hlavní priority.

Každý měsíc se ptám, co se stihlo udělat a jak to přispělo k plnění hlavního KPI (nebo jeho nějaké složce). Pomáhá mi to udržet koncentraci v šumu nápadů a „změn plánů“ všedních dní a hlídat si, že se dějí primárně věci podporující hlavní cíl (protože jinak se do programu často cpou něčí osobní zájmy, panické reakce, novinky v betaverzích, best-practice pro best-practice atp.)

Chybí-li jasný cíl a jasná cesta, skoro vždy se vám to rozsype pod rukama a nastane chaos. A jak nás volební kampaně učí, lidi mají rádi jistoty (fakt!). V chaosu, bez cíle, se dřív nebo později začne bouřit každá posádka.

Neodkopávejte míče

Znáte ty lidi. Nějakou dobu to vypadá, že nic moc nedělají a pak z ničeho nic napadá obrovská hromada e-mailů, převážně úkolů pro všechny okolo nebo „jakože posunutí něčeho“ o krok dál, ale ne do finále. To nejsou hráči s tahem na bránu. Jen odkopávají míč, aby to vypadalo, že jsou pořád ve hře. Prosím, nedělejte to – nepřenášejte odpovědnost na jiné, nevytvářejte iluzi horečné práce z ničeho. Dotahujte věci do konce a doručujte výsledek. Proto nemám rád BaseCamp, Slack a další pokecávací nástroje. Hrozně dobře se v nich daří lidem, kteří excelují především v komunikaci. Proto taky nemám rád dlouhé a široké porady bez jasné konkrétní agendy, protože to je písnička na stejné téma.

Odkopávání míče otravuje život všem okolo, protože jim přiděláváte zbytečnou práci, byť jen s odpovědí. Dřív jsem na tohle dost trpěl, zvlášť když jsem nestíhal. Dnes se snažím minimalizoval počet „ok“ odpovědí a „co se děje“ statusů a různých kreativních průjmů co jen odvádí pozornost a snažím se říkat hlavně až „to je hotovo“ nebo „tohle konkrétně je třeba, aby bylo hotovo“.

Nedrbejte

Drby jsou zlo. Vytvářejí iluzi společenské sounáležitosti, společného tajemství nebo shodného nepřítele. Drby vytváří iluzi, že já patřím „k nám co víme“ a ne k „nim, co se nad nimi smráká“. Moje zkušenost zvlášť ve velkých firmách je, že drbe každý každého s každým a drby dokážou jak sněhová kulička nabalit lavinu a ve finále ovlivnit celý tým. Buďte profíci a stůjte radši bokem. Nedrbejte s klientem jeho šéfa, jeho dalšího dodavatele, s dodavateli klienta, s šéfy jejich podřízeného – zkrátka s nikým nikoho.

Drby nakonec vždycky vysáknou na povrch. Ten co drbal s vámi jednou zdrbe vás, jednou někde u skleničky to vypadne ven a nůž ze zad už budete těžko tahat ven, nebo jiný vám. Zůstane jen kyselo a zášť, která dost možná nakonec z projektu někoho vyžene.

Nežalujte

V projektu dost často zodpovídáte za věci, které nedokážete plně ovlivnit. Někdo něco nestihne, nedodá, udělá blbě nebo jinak než čekáte. Někdy vás někdo systémově blokuje, protože ho ohrožujete, mrvíte status quo. To se může stát, ale řešením není žalovat – ukazovat prstem a říkat „nemám výsledek, protože ten tamto“. Je to snadné, člověk ze sebe sundá stres, uhne příslovečenému padajícímu kakanci. Fakt často se s tím setkávám, pokud je na projektu víc dodavatelů a všichni si v pressu přehazují odpovědnost jako horký brambor. Málokdy to ale něco řeší.

Je těžší, ale mnohem lepší ovládnout emoce a být konstruktivní. Ukázat co nejdříve a co nejférověji kde je chyba a bez zbytečných odsudků. Snažte se primárně odbourat problém, systémově, neosobně, bez výčitek. Když totiž necháte chyby soudit emocemi, když naházíte hnůj na jiné (a fuk, že po právu), zanášíte do společných vztahů stejnou časovanou bombu, jako drby. Nakonec vždycky bouchne.

Nedělejte, že nevidíte

V každém projektu jsou problémy a rizika a obtížná rozhodnutí k řešení která někdo vidí a někdo ne. Je nesmírně lákavé, když si něčeho všimnete co by vyvolalo zbytečné diskuze, práci a problémy jednoduše předstírat, že problém není. Že se to nejspíš dělá zbytečně (ale všichni maj takovou radost), že to měříme nejspíš blbě (ale hezky to vychází), že něco neumíme (ale nikdo si nevšiml). Je naopak těžké být za kazišuka, co narušuje pozitivní energii a ukazovat prstem na temná zákoutí

Když to vezmu optikou projekťáka, vždy mne nejvíc bolí patálie, co začaly v malém, ale dostaly čas vybobtnat. Problém beze jména, který se neřeší a který jakože nikdo nevidí, ten málokdy sám zmizí. Mezi klienty mám pověst „potížisty“, ale snad v dobrém. O špatných zprávách mluvím hned a snažím se chodit rovnou i s řešením. Občas jsem asi trochu zatrest a kazím hippie-yippie nálady. Když mi ale Proof&Reason dělali výzkum k chystanému redesignu, vypadlo tohle překvapitě jako jedna z nejlépe hodnocených vlastností.

Nebuďte ve špatné místnosti

Linked In dáví tuny motivačních blábolů, nemám je rád. Tenhle mi ale v čase stále dokazuje, že fakt platí.

Tohle je chyba, která se mi děla fakt často. A sice, že mi vyhovovalo pracovat s lidmi, co uměli méně, než já. Bylo komfortní pracovat s manažery, co nerozuměli mé práci dost na to, aby se v ní tvrdě vrtali. S partnery a agenturami, které jsem mohl školit a vést je směrem, který mně vyhovoval a pomáhal mi držet kýženou pozici. Vyhnete se tím celé řadě složitých otázek, odpadá stres a tlak. Udržíte pohodlně status quo.

Problém toho přístupu je, že po čase neuvěřitelně zakrníte. Ve svých vlastních postupech, myšlenkách a náladách. To se projeví nejen na výsledcích, ale taky na potěše z práce na projektu. A tak to dneska dělám jinak a snažím se do projektů zvát ty nejlepší – lidi chytřejší, zkušenější a nejlíp s trochu jiným pohledem, než mám já. Je to dost nepohodlné, protože leckdy vyplavou na povrch moje vlastní chyby, nedodělky a omyly. Ale taky mě to posouvá dál, líp držím rychlost s dynamickým oborem. A taky mi to pomáhá nebýt moc pyšný a přesvědčený o své skvělosti a všeobjímající moudrosti, což je bohužel nemoc, která už některé mé jinak vcelku schopné kolegy dočista požrala.

Nepokračujte silou, když to fakt nejde

Říká se, že nejtěžší je v podnikání říkat ne. Jsou různé druhy ne. Hodně dlouho mi trvalo naučit se říkat ne novým projektům, ze kterých čouhal problém. Ještě dýl mi trvalo naučit se říkat ne projektům, které už jedou. Odejít z jedoucí spolupráce, která dobře vynáší a kolem a kolem vlastně ujde, to je fakt kumšt.

Začne to zpravidla plíživě, když padají zásady popsané výše – někdo někde dělá špatnou či nesmyslnou práci, možná se dělá dobrá práce ale se špatným zadáním. Logicky to drhne a roste frustrace. Protože se k ní ale dost lidí nepostaví čelem a dělají, že nevidí, začne se ventil upouštět drby a přehazovat problémy na druhé. Na konci kus týmu ve zlém ukazuje prstem a druhá půlka letargicky odkopává míče, kde se stala chyba už se hledá dost blbě. Vůbec nejhorší na tom je zůstat, nechat se tím požírat, snažit se všechny zachránit často proti jejich vůli – věřte mi, zažil jsem to – sežere vás to zaživa. Stejně jako v každém jiném vztahu je čas se snažit a čas už fakt jít o dům dál.