8 let podnikání a 5 mouder z nich

Uteklo to jako voda, 8 let od chvíle kdy jsem skočil do podnikání – s asi 20 tisíci na účtě, bez klientů, bez webu, bez jediného followera na sítích. Je malý zázrak, že jsem vůbec někam došel a myslím, že jsem měl hlavně hodně štěstí. Vím, že hindsight bias je mrcha, ale stejně zkusím vypíchnout pár myšlenek, které mi pomohly těmi roky proplout.

Vědět proč to sakra vůbec dělám

Podnikání není snadné. Je to fakt hodně práce, fakt hodně zodpovědnosti, místy fakt hodně stresu a nutnosti řešit problémy, které zaměstnanec jednoduše nepotká – neplatiči, udavači úřadům (zdravím fandy), vládní vyhlazovači živnostníků, daně z úplně všeho, byrokracie.

Aby vám tohle všechno stálo dlouhodobě za to, potřebujete silnou motivaci. Já mám odjakživa problém s posloucháním autorit. Mám rád kontrolu – rád dělám věci po svém, jak chci a kdy chci. Mnozí by o mě řekli, že mám problém vycházet s lidmi v týmu – protože mám prořízlou hubu a docela miniaturní trpělivost s lidmi, co netáhnou, lžou, kradou nebo se na daný job prostě nehodí. Dlouhé roky bojuju s fobií z vos, která mi sklidila pořádkou dávku posměchu v kolektivech. Nemám to se sebou já ani moje okolí občas jednoduché.

Svoboda je pro mě tou nejvyšší hodnotou a odměnou za všechny strasti podnikání. Touha po svobodné kontrole nad svým životem se prolíná vším co dělám a co si myslím a mohl jsem se o ni opřít i ve zlých časech, kdy vázly peníze, kdy mě zneuctěný klient chtěl hnát k soudu, kdy jsem si zoufal že ne tak úplně poctiví kolegové vydělávají mnohem víc za méně času nebo kdy jsem byl prostě jen k smrti utahaný z vleklého nočního řešení složité zakázky kde mě neměl kdo zastoupit nebo pomoct a těžko jsem hledal sílu vstát.

Takový driver si za prachy nekoupíte, na faktuře ho nenajdete. Přesto znám spousty lidí, kteří šli na volnou nohu s tím, že „si vydělaj za stejnou práci víc a bez šéfa“. To je omyl přátelé. Budete mít tolik šéfů, kolik máte klientů a nebudou všichni zlatíčka. Vystavit fakturu a vydělat zisk jsou v téhle zemi dvě různé věci a věřte mi, skutečně víc než na teplém místečku ve firmě vydělává jen zlomek freelancerů. Ostatně i kdyby, zdraví a štěstí si za $ nekoupíte. Takže, co je váš motor co váš (po)žene skrz stinné stránky podnikání?

Vědět co s kým chci dělat

Nejlépe se pracuje na projektech, kterým skutečně věřím (dobrý produkt, férový přístup k zákazníkovi i dodavatelům, souznící vize a mise) s lidmi kde funguje chemie a můžu jim po profesní i osobní stránce věřit. Zní vám to samozřejmě? Taky jsem měl ten pocit. Akorát že do bodu, kdy takhle vypadá celé mé pracovní portfolio jsem se propracovával roky a je neuvěřitelně těžké to 100% udržet.

To nejtěžší je paradoxně sám si ujasnit co a s kým chci dělat. Když podnikáte sami na sebe, máte syndrom dětské radosti kdykoliv se objeví jakákoliv zakázka – koneckonců prachy na stromě nerostou a poptané práci se na zuby nekouká. Zvlášť, když začínáte v hubených časech ekonomiky (které se zřejmě kvapem vrací). Na freelance školeních se dozvíte, že je správné pomoci všem že je profesionální umět s každým vyjít.

Po 8 letech jsem stále pevněji přesvědčen, že je to bullshit. Nevyhovíte všem a nevyjdete se všemi. A především – ani nechcete. Stojí to totiž neuvěřitelně moc energie a skoro nikdy to nenese dobré výsledky, reference, vztahy. Každý z nás máme nějaké vnitřní hodnoty, náhled na svět, pracovní workflow, strategie jednání s lidmi. V nás nebo vyzrcadlené v celé firmě skrze majitele a management. Některé z nich jsou kompatibilní, některé ne. Ale přes koleno je nezlomíte, můžete jen dočasně předstírat.

Strávil jsem dost času prací s lidmi, se kterými jsem si nerozuměl a byli mi nesympatičtí, ale měli zajímavé projekty. Nebo prací s fajn lidmi na projektech, které podle mého neměly své místo na světě nebo nejednaly se zákazníky úplně fér. Taky prací s naprd lidmi na naprd projektech, protože jsem zrovna chtěl vydělávat na byt nebo procestovat kus světa a prostě jsem se kousl. Stálo mě to násobky sil, špatný spánek, nezdravě hodně whisky a kyselo z vypovídání spoluprací.

Už nějakou dobu to dělám jinak. Mám velmi, velmi přísná kritéria s kým se vůbec potkám, s kým se dám do spolupráce a kdy ji vypovím – pomáhají mi vyhnout se dealům, do kterých se nehodím a nebyl bych v nich šťastný. Namátkou:

• pracuju jen na projektech, které bych doporučil svým nejbližším – pokud nevěřím reálné hodnotě produktu nebo kvalitě služby, neberu
• pracuju jen s lidmi, se kterými si hodnotově sednu – nemůžu dělat s někým, kdo má občasnou zlodějinu nebo špetku lhaní za „v mezích“
• pracuju jen na projektech, kde mám vysokou přidanou hodnotou – nepřicrmndávám, nešolichám po povrchu
• pracuju jen na projektech, kde je vůle ke změně – vypracovávat nápady a projekty do šuplíku je šíleně frustrující, i kdyby to byl šuplík placený zlatem
• pracuju jen na projektech, kde si sedneme ve workflow: nesnáším telefony nabourávající práci, je mi dobře v mailu a v Asaně. Pokud si klienta rád volá když potřebuje, nedohodneme se.
• pracuju jen s lidmi, kteří skutečně a poctivě makají – pokud se někdo veze nebo šmelí, z projektu je odejdu nebo odcházím sám.
• pracuju jen na projektech, kde se mám co naučit – samostudium vám nikdo nezaplatí, dopředu vás musí kopat každodenní práce a reálná potřeba se něco naučit

Jak pracuju, pro jaké klienty chci pracovat a jakou práci chci dělat se snažím co nejsrozumitelněji komunikovat na webu, na sociálních sítích, v médiích kam čas od času něco přispěju rozhovorem. Věřím, že podnikatel má přesně takové klienty, o jaké si řekne.

Přes veškerou snahu mými síty čas od času někdo projde. Projekt, který vypadá hodně slibně a pohodově ale vyklube se z toho průšvih nebo vofuk na zákazníka. Dodavatel na to či ono, který se nádherně prezentuje a má fajnový brand, ale reálně práce je pro ostudu. Roky jsem byl ostýchavý to řešit – neuměl jsem ukončit spolupráci, protože jsem si připadal nevděčně, nepřizpůsobivě, neprofesionálně. Zbavit se ostychu zbavit se toxických projektů a lidí bylo úžasně osvobozující. To, že něco ukončíte není váš veřejný odsudek projektu či člověka – prostě si jen nesedíte. Kdybych to udělal dřív, ušetřil jsem si spoustu trápení a úplně zbytečně promarněného času.

Zkušenost a pozorování kolegů mě naučily, že fundamentální problémy jsou neřešitelné, hovno se zlatem nikdy nestane. Zbavujte se toxicity v podnikání nemilosrdně a rychle i za cenu nižších tržeb, nepříjemných jednání, brblání, pomluv, výhružek. Rozlučte se s projekty, vyměňte kolegy, změňte pracovní postupy dokud nebudete každé ráno vstávat do práce s radostí a bez hořkosti na patře. Vy jste pány svého štěstí ale i svého stresu, nikdy to za vás nevyřeší, ani to samo nezmizí.

Vědět proč mě klient platí

Když jsem začínal věřil jsem, že ti nejlepší klienti si mě najmou, protože jsou chytří a chtějí fakt dobrou analýzu klíčových slov. Nebo nějakou strategii. Nebo kampaň. Nebo výsledky v reportech. Nebo líbivé školení. A ví, že já to umím. Trvalo mi docela dlouho zjistit, že je to úplná blbost.

Mám to obrovské štěstí, že už dnes můžu říct, že s většinou klientů dělám roky. Zatímco na začátku jsem sekal desítky analýz, strategií a set-upů, posledních 5 let mě živí primárně jednotky klientů a někdy stihnu pomoci krátkodoběji někomu „bokem“, kdo přijde na doporučení. Je to super, nemuset obrážet každou konferenci, týdně opsat něco ze zahraničních blogů a denně se pochválit na Twitteru jak jsem šikovný. Kolegům, co musí, to ale ani trošku nezávidím. No ale jak jsem se tam dostal?

Před asi 4 lety jsem si u Proof&Reason (zdravím Terku Kosnarovou ❤️) nechal udělat výzkum mezi svými klienty. Chystal jsem nový web (nezdařilo se) a chtěl jsem pochopit, proč mi některé spolupráce vycházejí skvěle a jiné méně. Očekával jsem, že tam budou primárně skvělé výsledky, profesionální přístup, srozumitelnost.

Realita mě zaskočila:

• „Lukáš je osina v prdeli, nikdy nedá pokoj a tlačí nás dopředu“
• „Hospodaří s našimi penězi líp než my“
• „Prostě to funguje a nemusím to řešit“
• „Nemusím ho kontrolovat, věřím mu“
• „Šetří mi čas a nervy, mám prostor na svoji práci“
• „Dokáže mi to vysvětlit tak, že to můžu prezentovat vedení“

Wow. Klienti nejsou nadšení proto, že by měli dobré výsledky za stravitelné faktury. To se tak nějak předjímá jako samozřejmost. Klienti jsou nadšení protože mají méně stresu, méně starostí, nemusí něčím trávit čas, na něco myslet nebo to tlačit před sebou. Platí mi za partnerství a za důvěru, že za ně vyřeším problémy co je fakt pálí a že je na mě spoleh. Platí mi za to, že s jejich penězi zacházím jako se svými.

Můj produkt dlouho byl „umím tuhle věc a stojí tolik“ – byl zaměnitelný s řadou dalších a nešel k jádru pudla. A hlavně, nebyla z něj cítit velká unikátní hodnota. Komodity tímhle trpí obecně, koupíte je kdekoliv, dřív či později levněji.

Dnes je můj produkt: „vyřeším váš problém, sejmu z vás ten balvan a vy budete klidnější a šťastnější.“ Dlouhá cesta od – já nevím, třeba auditu vyhledávání, ačkoliv ten pořád dělám běžně taky.

Funguje to – čím lépe chápu co klienti skutečně chtějí (vs. co píšou do poptávek), tím lépe umím vyjádřit jak to řeším, tím zajímavější zakázky mi chodí a tím lepší cenu si za ně dokážu říct. A hlavně tím spokojenější klienti jsou a snaží se spolupráci udržet a rozšířit. Jsem o dost šťastnější, než když jsem prodával rohlíky (audity, analýzy, správy, …) jako všichni okolo.

Vědět, kdy skočit do vody

Když jsem prodal první PPC práci, znal jsem kampaně hlavně teoreticky od Větrovky. Když jsem letěl na první pracovní cestu do zahraničí, netušil jsem jak ukočíruju 8 londýňanů pro které jsem postkomunistická řepa. Když jsem implementoval první OKR, měl jsem přečtenou jednu knihu. Obecně jsem pracovně řešil hodně věcí, na které jsem v daný moment necítil ready.

Myslím, že kdybych čekal na správný moment, nebyl bych ready nikdy. Podnikání je o odvaze skočit do vody a učit se za pochodu. Ale pozor, má to svá pravidla.

• klient musí předem vědět, že se pouštíte do neznáma a mít tomu uzpůsobené podminky. Co nesnesu jsou lidi sebevědomě prodávající za plnou palbu jako svou kompetenci něco, o čem nic netuší.
• vy musíte být ready dát do toho maximum. Učení se je investice sama do sebe, navíc placená klientem – musí se to vydřít. Svoje první služebky jsem měl co den to země a co den v zemi to den přípravy doma, někdy i víc. Naslibovat princeznu a sešít frankensteinovo monstrum je pro ostudu.
• musíte si umět poradit. Do čehokoliv jsem se kdy pustil, měl jsem k ruce silného mentora. Podnikat bych nezačal bez Martina Matějky, PPCčka bych nikdy nerozjel bez Petry Větrovské. Řídit velké projekty bych se nenaučil bez pomoci top managementu z Jansen Display. Taky jsem po cestě přečetl desítky knih a radil se obrovskou spoustou lidí v oboru. Od narození se učíme od druhých, zkušenějších. Takže přátelé, pokoru a hodně se ptát, sami to na zelené louce nevykoumáte, protože geniální nejspíš nejste. Gaussovka nelže.

Myslím, že bych býval byl mnohem dál a dřív, kdybych si do vody skočil víckrát a nehloubal tolik nad tím, jestli na to teda fakt mám.

Vědět jak hospodařit a kdy mám dost

Ve střední fázi svých podnikatelských let jsem vydělával už poměrně slušně, ale na účtě mi moc nezbylo. Většinu peněz jsem vesele rozfofroval. Za zábavu, za krámy, za hadry, za zbytečně drahé dovolené, za zbrklé a nevýhodné nákupy / prodeje a podobně. Protože jsem mohl. Protože jsem na to měl.

Samozřejmě jsem chtěl, aby mi zbylo víc na budoucnost. Akorát jsem to řešil tím, že jsem pracoval pořád víc a víc, místo abych víc otáčel koruny a zamýšlel se, co skutečně potřebuju a co si pořizuju, abych vyventinoval stres z toho, že pořád tak hodně pracuju – leckdy i 12h denně včetně víkendů. A stresu z výkonu bylo fakt hodně. Říkal jsem tomu pyšně „high octaine life“, jakože sem jako sportovní auto, a připadal sem si hustě. No, nebyl jsem.

Co jsem sklidil? Úspory bohužel ne. Zato jsem měl podlomené zdraví, docela dost kilo špeku navíc, manželka začala zanášet až padl rozvod a během nějž se rozpustil zbytek úspor. Po 6 letech extrémně tvrdé dřiny jsem začínal finančně na nule, šíleně vyčerpaný. Na 2 měsíce jsem vypnul a jedl vesměs jen Colu a piškoty, pracoval do 3 hodin denně. Gratulki Luki!

Každý máme svůj příběh, vysoké nasazení do práce určitě nemusí pro vás dojít tam co moje. Protože ale kolem sebe takhle nažhavných lidí vídám fakt hodně, radím buďte opatrní a přemýšlejte, kolik toho k životu potřebujete a jak balancujete kariéru, zdraví a osobní život. To nejsou ani motivační kecy ani ezo bullshit, to je realita co každého někdy doběhne.

Nemusíte vzít všechny skvělé zakázky, nemusíte se naučit všechny trendy postupy, nemusíte obejít všechny akce, nemusíte zatnout zuby a makat 12h denně abyste „tomu dali všechno“ jako těch pár workoholiků co jsou nejvíc vidět a ještě žijou. Ve skutečnosti dokážete být úplně super šťastní do polosyta a do polopita.

Můj recept:

• Hlídejte si pečlivě veškeré náklady a optimalizujte za co a kolik platíte, nevyhazujte zbytečně a pompézně
• Plánujte si práci a příjmy – hledejte sweet spot, kde máte dlouhodobě finanční klid ale stíháte i spát a něco zažít i mimo práci
• Stres, hlavně ten chronický, má nejvyšší úroky a zaplatít za něj nejvíc. Kdybych se mohl vrátit v čase, investoval bych dramaticky víc úsilí, peněz a snahy abych zmírnil stres.
• Asi je to blbé klišé, ale žijte hodně dneškem. Dlouho jsem obchodoval dnešní život za nějakou budoucí hodnotu – lepší klienty, silnější brand, víc znalostí. Problém je, že vždycky bude nějaké budoucí „víc“ nebo „líp“, ale dnešky už vám nikdo nevrátí.
• Mějte vyváženou radost ze života – stejně jako byste nejedli denně jenom hambáče, neměla by být práce všechno. Hlídejte si čas na koníčky, na partnera, na sport, na kulturu, na obyčejné zevlování. Zkuste si to čtvrt roku měřit v Togglu, budete překvapení, kolik dáváte čemu. Přílišný důraz na práci vás vyčerpá a v důsledku podkope výkon a kvalitu práce.
• Neberte se moc vážně. Fakt. Váš obor za 20 let nejspíš nebude existovat. Ani váš projekt, ani většina vašich klientů. Na smrtelné posteli vám nikdo nedá medaili „uměl fakt bohovsky scriptovat“ nebo „promoval eshopy s luxusním ROAS“. Je fajn být dobrý v podnikání, ale pokud nemáte vliv na svět level Musk nebo Gates, zas tak zásadní to není.

Díky, že jste se prokousali až sem. Možná jsem se potřeboval z té nostalgie trošku vypovídat. Snad vám to k něčemu bylo. Rád bych uzavřel pozitivně – jít na volnou nohu byla jedna z nejlepších věcí, co jsem v životě udělal a fakt moc si přeju, abych freelancerem mohl být co nejdéle, nejlépe nastálo. Ale je to taky řehole a všem kdo začínají nebo s tím zápolí bych přál, aby pro ně pracovní věci byly víc sluhou a méně pánem :-)