Jak mě změnily 3 roky na volné noze?

Letos na jaře to byly 3 roky, co jsem na volné noze. Když jsem jsem začínal, nevěděl jsem o podnikání sám na sebe skoro nic a měl jsem dost romantické představy. Po zhruba roce jsem zase nabyl dojmu, že už skoro všechno vím a už to bude jen lepší. Když se ohlédnu zpátky dnes tak vidím, že všechno bylo trochu jinak a že ta cesta vlastně vůbec nebyla a není tak jednoduchá, jak jsem čekal a jak často slyším, že se o životě freelancera povídá. A že jsem se se musel hodně věcí přeučit.

Nejdůležitější není odevzdaná práce

V agenturách mně učili, že práce musí hlavně dobře vypadat. Nažehlení obchodníci, krásné šablony analýz, složité reporty – prodávaly se „hezky vypadající výstupy“ moudře okecané trénovaným accountem na předávačce. Štvalo mně to, nesnášel jsem to. Když jsem šel na volnou nohu, myslel jsem, že nejdůležitější je faktická kvalita odvedené práce. To, že klientovi rozmluvím všechny jeho „SEO bludy“ a udělám bezchybný screening, dokonalou klíčovku, neprůstřelný audit.

Jenže klient si ve finále nekupuje ani bezchybnou práci a – to mně nejvíc překvapilo – často ani ne optimální výsledky. Klient si kupuje řešení svého problému, který je zpravidla mixem subjektivních tužeb, objektivních potřeb a zašmodrcháného kontextu. Někdy je to výdělek, někdy ego, někdy udržet si manažerský flek, někdy interní souboj s kolegy, někdy vrtoch kohosi v management boardu a asi nejčastěji strach, že (se) něco pokazí. A téměř vždy jsou ochotni výsledného kočkopsa dosáhnout cestou, která podle tabulek zdaleka nemá nejlepší ROI a nejde přesně podle učebnic a školení.

Růsty v Google Analytics jsou fajn. Stokrát důležitější je ale osobní vztah konzultant – klient a servis okolo. A tím nemyslím banality jako rychle reagovat a na vše přitakávat. Ale spíš velká dávka empatie, ochota nedělat z klienta vola i když se tak chová, nekonečná trpělivost vše vysvětlit, umění skloubit objektivní fakta s realitou firemní politiky a to celé dělané a řečené s grácií a úsměvem. Zní to možná samozřejmě, ale potlačit v sobě ten řev „Vždyť to je sakra jasný že se to má udělat jinak, že jste to zvorali!“ je strašně těžké.

Čímž neříkám, že na výsledcích práce nezáleží. Mám takové svoje pravidlo se u každého výstupu nejdřív sám sebe ptát „Co kdyby to viděl Marek Prokop?“ A nepustit to z ruky ven, dokud si nejsem jistý, že by se mi nesmál :-) Ve finále je ale dlouhodobá fakturace a doporučení mé práce mnohem víc otázkou dobře nastavených očekávání a umění možného.

Čas mluvit a čas mlčet

Když jdete na volnou nohu, je vaše jméno vším co máte. Když o vás není slyšet a firmy si vám nespojí v kýžené asociaci „ten tomu rozumí“, nevyděláte si. Takže chtě nechtě být vidět musíte. I když jste introvert a sociální interakce nepatří mezi vaše silné stránky, jako u mně. Tím spíš pro mne byl osobní branding od startu obrovský boj. Neznal jsem totiž míru. Myslel jsem, že cesta je čučet z každé díry, mít na všechno a všechny názor, tweetovat aspoň 10x denně a nevynechat příležitost k šťavnatému hejtu, abych „ukázal sílu“. Nějakou dobu to fungovalo a zakázky se jen množily. Pak se ale začala množit i kritika.

Nešlo přitom jen o to, že jsem něco říkal často, ale také co. Vždycky mi přišlo, že je v oboru spousta tabu a špíny, o kterých se nemluví. A tak jsem o tom začal mluvit a psát. Jenže, když někomu šlapete na kuří oka, začne si vás mnohem více všímat a čekat na vaše chyby. A já dělám chyby, jako každý. Takže moje inkviziční tažení proti různým praktikám mělo celkem silný zpětný ráz, který mně docela jistě stál pár zajímavých zakázek.

Nejde ale jen o profesní branding. V ohrožení je i osobní svoboda slova. Pokud jste sluníčkář a jdete s mainstreamem, asi není čeho se bát. Moje politicko-ekonomicko-sociální názory ale nejsou vždy úplně konformní a poměrně rychle jsem udělal zkušenost, že profesní a osobní rovina se u freelancera moc neodlišuje. Vy jste pořád vy a vše co kdekoliv řeknete se spojuje i s tím, co děláte. Dnes už si leccos osobního nechávám pro sebe a dávám si víc pozor co a před kým říkám.

Víte, nejhorší je, že vám to málokdo řekne do očí. Asi proto jsem dlouho žil v domění, že jde vše podle plánu. Až když na mně nastoupili první „osobní hejtři“, když se první namol ožralí známí na afterparties po konferencích prořekli, že jim lezu už i ušima tak jsem si začal uvědomovat, že je potřeba ubrat. O to víc si na volné noze vážím upřímných lidí, kteří říkají věci tak, jak jsou. A když jsem ubral na blogu, na sítích i osobních účastech někde – s párměsíčním odstupem začaly mizet i nové poptávky. Sejde z očí sejde z mysli platí neomylně. Najít nějaký rozumný balanc je fakt těžké a je potřeba smířit se s tím, že vždycky bude někomu něco vadit, nikdy se nezalíbíte všem, i kdybyste se rozkrájeli.

Možná je to mým oborem, kde je každý samozvaným mistrem komunikace. Možná bych to jako řezbář nebo malíř viděl jinak. Digitální marketing je každopádně velmi dravý a konkurenční obor vyžadující notnou dávku diplomacie a já se musel naučit, že čas mluvení a mlčení musí být v rovnováze.

Umění se rozhodovat

Život zaměstnance pro mne byl snadný v tom, že jsem se rozhodovat nemusel skoro vůbec. Co, jak, pro koho a kdy budu dělat za mně rozhodovali jiní. Volná noha je v kontrastu nepřetržitý sled rozhodnutí.

Nemůžete dělat třeba všechny zakázky, protože by nezbyl čas žít. Nebo proto, že by vás to za nabízené peníze nemotivovalo. Už třetím rokem ladím „cenový filtr“ a pořád to někde trochu skřípe. Vypěstovat si hroší kůži proti takovému tomu nevyřčenému „Tak vy nám neslevíte, no to je vidět, co jste za charakter, že vám jde jen o prachy“ mi trvalo dlouho a nebylo to příjemné. Proto se snažím držet dlouho hodinovku relativně nízko (vzhledem k oboru), což z druhé strany znamená mít sice hodně poptávek, ale třeba 75% jich nevzít. O nic snažší není ani prohrávat výběrová řízení, protože nedokážete stlačit cenu na polovinu nebo si nemůžete dovolit strávit 3 dny přípravou nabídky, kterou vám nikdo nezaplatí. Hromady zajímavých projektů jsem si musel odepřít, protože bych jen na obchodu prodělal kalhoty.

Ještě těžší je odmítat zakázky, kde vám byznys protistrany nebo konkrétní člověk prostě není sympatický. Je krásné, že si můžete vybrat co ano a co ne – ale vyříkat si to musíte s protistranou sami, žádný account vás nejistí. Zkoušel jsem taktiku „víte, já nemám zrovna čas“ což se mi několikrát vrátilo, když si dotyčný umínil si počkat, nebo hůř, šel na doporučení a doporučujícímu vzkázal „Pítra nemá čas, toho už nedoporučujte“. Otevřené „hele, já s vámi dělat nechci proto a proto“ zase ne každý vydýchá. Dodnes nemám univerzální recept.

Nemůžete ani mít veškerou potřebnou odbornost. Ideální SEO konzultant by potřeboval vidět hodně do PPCček, do UX, do výzkumu, do PR, do analytiky a bůh ví čeho ještě. Nikoho takového neznám. Ale zkoušel jsem se jedním stát. Utopil jsem desítky hodin ve snaze načíst a vyzkoušet to či ono. Abych ve finále nestíhal nic a ještě si párkrát utrhl ostudu zasvěceným povídáním o něčem, o čem jsem věděl prd. Dnes jsem rád, že pokorně šlouchám palečkem po hladině PPC bazénu a i to považuju za malý zázrak vzhledem k tomu, že den má jen 24 hodin.

Oproti agenturám s širokým týmem je úzká specializace freelacerova Achillova pata. Nepraskla mi zatím hlavně díky tomu, že v agenturách si odborníci na to či ono moc neumí povídat a teamwork málokdy funguje. Musel jsem se ale rychle naučit, že „na volné noze“ znamená spíš „na velké hromádce“ a obklopit se spoustou odborníků, se kterými se o práci musím umět podělit. To obnáší také nést velkou zodpovědnost za doporučení a ty, které do projektu přivedete a umění vyžrat si to, když doporučený něco odflákne (protože první na ráně jste pak vy, dodavatele klient peskovat nechce, protože od něj přeci jen hotfix ještě potřebuje).

Mimochodem, nejtěžší rozhodnutí, kterému jsem se učil, bylo rozhodnutí odejít ze zakázky. Bylo by krásné, kdybych dokázal pro získaného klienta něco zajímavého dělat do konce svých dní. Reálně ale často přijde vhodný čas k odchodu.  Někdy proto, že jsem svoji roli zkrátka splnil. Jindy proto, že bych byl zkrátka už neúměrně drahý vzhledem k tomu, kam se dá projekt ještě posunout. Někdy proto, že komunikace nefunguje na 100% a ja cítím, že se blíží konflikt. Jindy zase proto, že je pro klienta výhodnější po všech směrech začít si to řešit interně. Několikrát taky proto, že se mi práce prostě nedařila a já projekt raději předal konkurenci zkušenější v dané věci. Je ale lepší uznat, že nejsem v danou chvíli nejlepší volba, než klienta zklamat a nechat ho to říkat za vás.

Experiment Markeťákov

Problém mezioborových přesahů jsme chtěli zkusit řešit v rámci experimentu Markeťákov – uskupení několika výrazných odborníků na volné noze. Hypotéza zněla jasně: budem sdílet zkušenosti, náklady na provoz, krásně si pokecáme a všechno bude fajn. A ono to vlastně tak i skoro rok fungovalo. Myslím, že jsme se jeden od druhého leccos naučili a bylo fajn nekoukat s Martinem pořád jen jeden na druhého :-)

Dejte ale dohromady 5 silných individualit se světonázory zažranými až do podrážek a můžete si snadný kompromis škrtnout ze slovníku. Agentury mají v tomhle výhodu – role vládnoucích šéfů a role makajících subinek jsou jasně dané, stejně jako motivátory (práce, peníze). Pokud ale chce a může být v partě šéfem každý, dochází ke spoustě výživných situací.

Jsem ohromně rád, že jsme si to zkusili. A že jsme dokázali zavčasu říct „hele, tohle nebude fungovat“. A to i přesto, že po velkém plácání se po zádech, jak nám to jde a jak jsme oproti agenturám „v pohodě“ jsme si to leckde pěkně slíznuli :-)

Disciplína nade vše

To úplně nejtěžší na celých třech letech pro mne byla disciplína. Pokud chcete jít na čele svého oboru a rozumně si vydělat, musíte na sebe být tvrdí. Ve všem.

Začíná to takovými obligátními věcmi jako je pracovní morálka. Freelancer nevstává každý den ve 12 a nesnídá pivo s pizzou a lá Homer s tím, že „ono to nějak dopadne“. V kanceláři bývám něco po sedmé, pracuju 10-12 hodin denně, někdy víc, někdy kus víkendu, někdy celý. Práce to totiž není jen fakturovatelný čas klientům (podle Togglu ho mívám tak 5-6 hodin denně) ale taky administrativa,velký kus sebevzdělávání, obchod, marketing sama sebe, mazlení se státem a úřady. A hlavně spousta neodborných činností navíc, které děláte právě pro tu klientskou spokojenost. Na volné noze jste malá kompaktní agentura na nožičkách zkomprimovaná do jednoho těla a jedné časové osy.

Pokračuje to disciplínou směrem ke klientům. Když něco povořete, to se ještě odpustí. Když na vás ale není spoleh, nedržíte termíny, nemáte 3 týdny čas se sejít – to už je problém. A jsme zase u toho subjektivního pocitu ze spolupráce. Když se k něčemu zavážete, nejede přes to vlak.

Disciplínou v cash-flow. Řeknu vám to upřímně – na volné noze si vyděláte víc, než v agentuře. Násobně víc. Víc ale taky utratíte – jen provoz podnikání (kancelář, nástroje, auto, účetní, zálohy, elektronika atd …) mně vyjde na desítky tisíc měsíčně. Musíte tvořit rezervy, protože u DPH se vás nikdo neptá, jestli už všichni zaplatili a ono vůbec platit aspoň rámcově včas a leckdy platit vůbec u nás není zas tak pevným zvykem. Zakázky si navíc nechodí v měsíčních oknech, ale celkem nepravidelně.

Končí to disciplínou u vás samotných. Ve všem tom shonu musí vyzbýt čas na partnera, na sport, na odpočinek – jinak byste brzo skončili a vypadaji hůř, než ten Homer. Zní to snadně, ale přímá úměra mezi časem stráveným prací a kariérním posunem / fakturací ohromně svádí k workoholismu. Musíte vybírat, za co utratíte. Takových konferencí jsou u nás ročně desítky. Jedna stojí třeba 5.000. Přidejte 8 hodin času, který nemakáte pro klienty a nikdo vám ho nezaplatí. Navrch cesta, hotel, večeře. Jste na 20.000Kč za to, že si zpravidla jen poslechnete kus selfpromíčka a kus evergreenů. Školení stejně tak. Ještě se vám chce jít?

Takže je freelancing hroznej, jo?

Může to tak vyznít, ale není, je super :-) Kdybych se mohl vrátit času a znovu rozhodnout, šel bych na volnou nohu znovu. Ale hodně věcí bych udělal jinak a měl bych od všechno umírněnější očekávání. Freelancing není jenom sranda a vůbec není snadný. Oproti firmě jste zranitelnější, máte méně zdrojů všeho druhu, musíte toho více umět a mnohem rychleji se učit z chyb.  Tíha přímé osobní zodpovědnosti za úplně všechno je to vůbec nejsložitější.

Takže jak mě změnily 3 roky na volné noze? Jsem cílevědomější, organizovanější, empatičtější, komunikativnější, po mnoha klopýtnutích snad i pokornější a podstatně pracovitější. Umím si mnohem lépe rozhodovat a výsledky rozhodnutí si vychutnat i vytrpět. Skoro bych řekl, že už pomalu dospívám :-)