Jaký byl první rok na volné noze?

28.3.2013 napsal Lukáš Pítra

Je to přesně rok, co jsem se rozhodl udělat tlustou čárou za životem agenturního kolečka a skočit oběma nohama do velkého neznáma – freelancingu. Když se ohlédnu zpět, bylo nejbláznivější, nejtěžší a asi i nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě udělal. Po 12 měsících můžu konečně na plnou hubu říct, že to byl profesně i osobně nejkrásnější rok mého života. Nebylo to ale zadarmo, musel jsem se za pochodu naučit změnit své myšlení a „vyžrat si“ pár tvrdých lekcí. O své zkušenosti se dnes chci podělit hlavně s těmi, kdo o odchodu na volnou nohu teprve přemýšlí a bojí se udělat první krok :-)

Svoboda a zodpovědnost

V prvních týdnech na volné noze mne nejvíc okouzlila obrovská osobní svoboda. Žádné 10-14ti hodinové „šichty“ v kanceláři, žádné ranní vstávání, žádní nudní a předem ztracení klienti. Oprostil jsem se od všech task-managerů, počet denně odeslaných a přijatých emailů se snížil nejméně o řád a slovo „musím“ mi zmizelo ze slovníku. Začal jsem si organizovat čas tak, aby vyhovoval mém rytmu – pracovat do pozdě, vstávat pozdě. Každým dnem jsem na prsou cítil rostoucí obrovskou vnitřní sílu rozhodovat plně o všem co a jak dělám, s kým si povídám, kam jezdím, na co řeknu ano a na co řeknu ne.

Brzy jsem ale dostal taky první varovnou facku – to když se mi kalendář začal vymykat z ruky, nestihl jsem první termíny a celková produktivita práce šla dolů – protože pracovat jsem přece „právě teď“ nemusel. Spoléhal jsem na svoje dřívější manažerské zkušenosti – ukázalo se ale, že řídit sám sebe je v lecčems mnohem těžší, než řídit jiné. Uvědomil jsem si, že s velkou svobodou přichází i velká zodpovědnost. Podnikám svým jménem na svůj účet a svou profesní čest – nemám na koho se vymluvit, kam zamést problémy pod firemní kobereček. Po 10ti letech v pracovním procesu jsem se tak trochu učil zodpovědnosti odznova.

Hodně mi pomohl sebekoučing, ke kterému mne přivedl skvělý kouč Honza Čepelka. Měl jsem taky to štěstí, že v počínajícím krizovém období jsem si zařídil kancelář s kamarádem a zkušeným podnikatelem Martinem Matějkou, který mi drsnou denní kritikou tváří v tvář pomohl hodně rychle nastavit zrcadlo mým zlozvykům. Navíc se mi povedlo v té době jet na workshop o životě na volné noze s Robertem Vlachem  a načerpat kus inspirace – začínajícím freelancerům vřele doporučuji :-)

Dobré jméno je největší bohatství

Když pracujete v zaběhnuté firmě nebo v agentuře, jste pod křídly silné značky. Nemusíte se starat o shánění zakázek, nejste sami na řešení problémů a neúspěchů, neřešíte papírování a účetnictví. Nepotřebujete se starat o svou osobní značku – soustředíte se jen na svou práci. Opíráte se zkrátka o práci celé řady lidí okolo vás. Na volné noze je veškerá „starost o byznys“ na vašich bedrech a musíte se naučit zvládnout řadu nových disciplín – obchod, krizovou komunikaci, řízení sebe sama i provozní agendu.

Mým nejcennějším podnikatelským aktivem se stalo mé dobré jméno. Firemní marketing a aktivní obchod jsem vyměnil za snahu dělat svou práci za všech okolností na 100%. Naučil jsem se, že abych mohl dostávat, musím nejdříve dávat – že vstřícnost, otevřenost a určitá stavovská čest udělají mnohem víc, než vypiplaná obchodní prezentace. Můj marketing nestojí na kampaních a „salesu“ ale na tom, jak o mně smýšlejí a co o mně říkají ostatní – klienti, partneři, odborná veřejnost.

Asi nejtěžší část freelancingu pro mne osobně bylo překonat svoje introvertní návyky. Byl jsem léta zvyklý „dělat si to svoje“ a příliš se nemontovat do dění v oboru. Záhy jsem ale pochopil, že o sobě musím dát světu vědět a pozornost i uznání si pracně zasloužit. Naučil jsem se dělit se o své názory a zkušenosti na blogu, navštěvovat různá setkání a poznávat se s novými lidmi. Naučil jsem se respektovat konkurenci a přemýšlet nad tím, co a jak říkám, abych si neudělal z ostudy kabát. Naučil jsem se sdílet zajímavé informace, know-how a podílet se na osvětě – přinášet do svého oboru přidanou hodnotu, něco užitečného, co nedělám primárně pro peníze nebo jiný osobní prospěch.

Pokora

Paradoxně jsem měl na začátku trochu smůlu v tom, že jsem měl obrovské štěstí. Mému blogu ještě teklo mléko po bradě, když si mé tvorby všimla známá jména jako Marek Prokop, Plaváček nebo Martin Kolčaba s Filipem Podstavcem a pomohli mi dostat se do širšího povědomí. Kamarád Martin Matějka mne vedl za konzultantskou ruku a pomohl mi dostat se k prvním zakázkám. Začal obchodně fungovat tento web i profil Navolnenoze.cz. Po pár týdnech se poptávky jen hrnuly, můj „plat“ se oproti agenturnímu standardu rychle výrazně zvýšil. Cítil jsem se na koni a začal si náramně věřit – práce se dařila, klienti byli nadšení a vše šlo podle plánu. No a pak přišla třetí facka – totiž že na volné noze nemáte nic jisté.

Stačilo poměrně málo – tu se faktura dostala do prodlení, tam se klient rozhodl nezaplatit bez udání důvodu vůbec. Sebejistě jsem odmítl několik méně zajímavých poptávek v pevné víře, že „co nevidět budou další, lepší“. Začal jsem být trochu líný psát na blog a přinášet do oboru něco zajímavého – vždyť práce je přece dost. Přitom jsem stále vesele utrácel za kdejakou blbinu – nová elektronika, celonoční tahy a opulentní nákupy dárků pro blízké – abych ukázal, že „teď na to hustěkrutě mám“. Všechno se krásně sešlo rychle po sobě a já dosedl tvrdě nohama na zem a musel se na čas výrazně uskromnit.

Pochopil jsem, že v podnikání jsou tučná období, i ta hubenější. Že o své dobré jméno musím pečovat neustále a že práce za mnou sama nepřijde, je třeba pro to taky něco dělat. A že musím sakra dobře hospodařit s časem i s penězi. Velká pokora před lidmi okolo mne i před blbou náhodou je více než na místě.

Jaký teda byl ten první rok na volné noze?

Byl úžasný. Posunul jsem se o obrovský kus dál profesně i osobně. Nebojím se říct, že jsem svým způsobem hodně dospěl. Získal jsem finanční nezávislost, našel mnohem více času pro sebe i své blízké. A jsem na to všechno velmi hrdý, protože jsem si to vydřel a můžu si za svou prací i svými slovy stát.

Mnohem více než sobě za to ale vděčím lidem, kteří mi pomohli. Prvním klientům, kteří mi dali šanci se rozjet. Parťákovi Martinovi, který mi otevřel v mnohém oči a svým vlastním dobrým jménem se za mne postavil a zaručil – bez něj bych tak úspěšný první rok zažil jen stěží. Vděčím své rodině a přítelkyni, kteří mi v ekonomicky nejisté době fandili a měli trpělivost s pružnou pracovní dobou. Vděčím také širokému zástupu kolegů a přátel v oboru, kteří mi svými tweety, doporučeními a pozváním na různá setkání pomohli nakopnout osobní marketing. To je asi i moje hlavní rada a poselství článku těm, kdo volnou nohu teprve zvažují – nesmíte na to být sami!

Děkuju vám všem za tuhle úžasnou zkušenost a těším se na další rok! :-)